Myslivecké fórum

K Vašemu dotazu ohledně toho kdo je povinen uhradit náklady na neškodné odstranění kadáveru sdělujeme následující. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, řeší problematiku chovu zvířat odlišně od veterinárního zákona a v jiných souvislostech. Podle tohoto zákona je právem myslivosti souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků (§ 2 písm. h)). Zvěří je podle písm. b) téhož ustanovení obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů uvedených v písmenech c) a d). Citovaná ustanovení jsou v určité kontradikci – pokud je živočich volně žijící, pak ho nelze chovat ve smyslu vlastnit a starat se o něj, jako např. o hospodářská zvířata nebo zvířata v zájmovém chovu. Pod pojmem „chov“ je podle našeho názoru v zákonu o myslivosti myšlen jakýsi „volný chov“, tedy nikoli vlastnictví a starost o konkrétní zvíře jako ve veterinárním zákonu, nýbrž soubor takových opatření, která směřují k obnovování zvěře (neurčitého souboru volně žijících zvířat v honitbě) jako přírodního bohatství na území státu. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem zvěře. Zvěř tedy nepředstavuje plod pozemku, ale samostatný předmět vlastnického práva. Stát, suverén na svém území, je právě z tohoto důvodu oprávněn regulovat práva ke zvěři. Tomuto výkladu svědčí skutečnost, že stát toto své oprávnění realizuje prostřednictvím uživatele honitby, který je povinen vypracovávat plán mysliveckého hospodaření (§ 36 zákona o myslivosti), v němž se uvádí i zamýšlené zazvěřování, výstavba mysliveckých zařízení, opatření v péči o zvěř a při ochraně a zlepšování životních podmínek zvěře. Předmětem chovu je zde tedy zvěř jako celek, nikoli jednotlivá zvířata, jak má naopak na mysli veterinární zákon. Jak výše řečeno,


234086/2012-MZE-16232 2

živá (neulovená) volně žijící zvěř je věcí ničí. Přivlastnit (a nabýt tak vlastnické právo) si lze až ulovenou, nebo nalezenou uhynulou zvěř (§ 2 písm. h) – viz výše). Mrtvou zvěř logicky již nelze chovat a uživatel honitby se tak nemůže stát jejím chovatelem. Myslivec tedy není chovatelem ve smyslu zákona č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“). S odkazem na § 40 odst. 1 veterinárního zákona tak nutno konstatovat, že myslivec je povinen, pouze jako osoba zacházející s živočišnými produkty, odstranit vedlejší živočišný produkt vzniklý v souvislosti s jeho činností tj. odklidit vývrh ulovené zvěře nebo tělo ulovené zvěře, které již nelze zužitkovat. Ostatní činnosti spojené s nakládáním s živočišnými produkty již myslivci neprovádějí, neboť myslivci nemají veterinární oprávnění zpracovávat těla a části těl ulovené volně žijící zvěře (mohou pouze pro vlastní potřebu). Z výše uvedeného je zřejmé, že na vámi popsanou situaci se uplatní ustanovení § 40 odst. 3 veterinárního zákona, kdy mají myslivci pouze oznamovací povinnost, ale odklizení nalezeného kadáveru bude hradit obec.



S pozdravem





Ing. Jiří Pondělíček, Ph.D. ředitel odboru