Myslivecké fórum

Ráno v sedm se mi podařilo najít ve směsce obilí vedle ještě stojící řepky čuníky. Kolik jich tam bylo nevím, ale hodně. Obilí se hýbalo snad všude, vidět nebylo nic. Jedno sele ale vylezlo do meze a na pár metrů se zadařilo, ikdyž jsem měl honičku ho vůbec dostat do puškohledu. Po ráně všechno ztichlo, jenže žádný hromadný úprk se nekonal. Ani ne snad po minutě se začali pást znovu jako by se nic nedělo a až po dalších deseti minutách zatáhli do řepky. Nějak je moje střílení nezajímalo.
Večer jsem se tam byl podívat znovu a znovu to samé, jenom bohužel se z obilí až do tmy žádnému nechtělo.

Ono je nutné rozlišovat podmínky. Černá na vnadištích bývá velmi obezřetná, zkušené bachxně dobře ví, že to jsou kritická místa, a reagují / chovají se často jinak. Na šoulačce v přehledném terénu lze z rudlu ulovit několik kusů za sebou, pokud ulovené kusy zůstávají v ohni.
Srnčí - lovím často celou rodinu o třech kusech najednou, dokonce i srnu, její dvě srnčata a loňskou srnku ( vše slabé kusy ) a pokud padnou v ohni, žádný útěk se nekoná. I odkazování ale zkušenou srnu zradí. Rána ale nikdy. Pořadí lovu je samozřejmě srnčata a nakonec srna. Psal jsem o tom několikrát na loveckém fóru.
V období velmi intenzivního lovu ale začínají na vše reagovat odskočením, tedy i na ránu.
Lišky jsou naprosto nevšímavé na ránu, pokud jdou dvě spolu a první zůstane v ohni, ulovím i druhou / opět přehledný terén/
Fesoj - dobrý. Já včera podobného na 110 m krk.

A k tomu co píše Radek: Můj chlap kdysi seděl na posedu, kolega o nějakých 500m dál. Přišla skupina černé, ulovil kus, ani ne za půl hodiny ulovil ze stejné skupiny prase kolega a prasata se zase vrátila, takže partner ulovil druhého (takže celkem tři kusy z jedné skupiny).
Jinak co se týče "návratnosti", je to nejvíc dáno tím, CO za prasata je v tlupě. Starší zkušená bachna samozřejmě selata nedovede druhý den na stejné místo, zatímco lončáci (případně samotná selata bez bachyně) si klidně přijdou. Loni partner střelil v kukuřici sele a až do posečení se skupina na vnadišti neobjevila, přestože v kukuřici byli pořád.

Dnes ráno mi přišel supersrnec, jaký se jen tak nevidí. Paličky sotva znatelné, dosud ne zcela přebarven, výkupní hmotnost - no jestli bude mít hodně moc, tak 8 kilo. Žebrák nad žebráky. Měl jsem ho na 30 kroků od kazatelny, jenže mi zašel mezi šípkový keř a kopřivy a tam spokojeně hodoval. Tak jsem suverénně zamířil na krk - nedávno jsem ze stejného místa střelil podobného, jen o maličko silnějšího a na dvojnásobnou vzdálenost /na krk/ - a suverénně jsem ho chybil. Načež milý srneček pokračoval /rovněž suverénně/ v okusování kopřiv a než jsem stačil přebít, tak se suverénně uložil k dopolednímu odpočinku. Nějaký výstřel ho vůbec nevzrušoval. Jelikož jsem asi po půlhodince musel odejít domů, slezl jsem z kazatelny, přišel jsem k němu asi na 10 m a zkusil ho zvednout tak, že jsem po něm začal házet kusy dřeva. Na 3. pokus jsem ho asi trefil, protože vyskočil jak čertík Bertík a po několika skocích se zastavil, aby se podíval, co se děje. S tím jsem počítal, zbrań jsem měl připravenou - jenže zastavil ausgerechnet tak, že mezi námi byl ten šípkový keř, vyčítavě se podíval na toho pitomce, co ho nenechá vyspat, a pomalu odběhl do lesa. Holt byl větší suverén než já. Ale aspoń se teď nemusím rozhodovat, kam mám chodit na srnce...

Jsem spíše čekací typ, tak šoulání moc neprovozuju, protože si nevěřím na ránu jen tak z ruky a praxe mi to jen potvrzuje. Před 14 dni jsem si koupil trojnožku na flintu a s ní už ta střelba nějak půjde, tak se těším, až se posečou pole a budu moci to vyzkoušet. U hůlky a dvojnožky jsem si ránou nebyl jist, tak jsem to při lovu ani nezkoušel (i když "pár" možností už se naskytlo) a můj střelecký poradce :-) mi to i radil, ať nic nezkouším, že stejně nic netrefím :-).
Ono s tím zrazením je to tak, že lokálně se samozřejmě všechno schová a vrátí se to až po delším čase, ale o pár set metrů dál už to nemá obvykle žádný vliv, protože tato zvěř neví, co tu předchozí zradilo - člověk taky neví, co zradilo srnce o 300 metrů dál, jestli jiný člověk, přicházející divočáci nebo něco úplně jiného, pokud to nebylo "zrazení na viděnou".

Honza i figi mají pravdu. Tady tuším šlo především o zrazený kus, který s bekáním odskočí a zmizí v dál. Teď v létě to možná tolik nevadí, ale později třeba při lovu holé je vymalováno. Odskočí jeden kus a celá tlupa následuje (pravda, od podzima dál už srnčí ani moc nebeká). Jak píše Honza, záleží na místních podmínkách, což u nás znamená, že pokud tlupa popoběhne o 300-400m, tak je u sousedů...a...je vymalováno:)
figi: Rána prý víc vadí u černé, která pak nechce vytahovat...? Nevím, sám nemám zkušenost. Ale jinak u srnčí a škodné je to asi dost jedno, aspoň u nás.

Já na šoulačku taky netahám "zbytečné krámy", takže chodím jen s kulobrokem (ikdyž kulovnice je srdcová záležitost, tak bohužel s ní to nejde, protože po 100 metrech mám rameno jak zlomené :-) na krku dalekohled a v ruce dvojnožku (lehounká, nedávno vyrobená, z jasanu - máme dvě, jednu vysokou a jednu nižší, já chodím s tou malou). Beru ji i na čekanou mimo posed, prostě do míst, kde budu sedět na zemi (to podle situace ještě přiberu tu malou trojnohou stoličku no a nebo sedím úplně na zemi). Psa beru jen když jdu na posed nebo kazatelnu, pod žebříkem by nevydržela (a to by mi jí i bylo jaksi líto :-)

Letos jsem začal brát na šoulačku jezevčíka-ohaře již neberu s důvodu jeho velikosti.Jde mi u nohy na svinutém barvařáku ,řvaní jsem ho odnaučil zaplatpánbůch ,jinak na zádech batoh na krku dalekohled a píštalku a na rameni kulovničku no někdy si připadám ověnčený jak vánoční stromeček:-)Jo a flintu jsem začal nějak netradičně nosit na pravém rameni vzadu, řemenem dopředu jak strážák a vojně:-))

Jaroslave-Já při šoulání nikdy nepospíchám a než bych špatně vystřelil,tak to radši vůbec.Spíš mě zajímá,jak je kdo vybavený a co jak dělá.Mám takový ten teleskopiský pirštok s vidličkou nahoře.Martine-Psa bohužel vzhledem k zaměstnání(houslista v Čf) a bydlišti(Pražský činžák)nemám.

Když jdu šoulat-lovit, psa neberu, ta moje foxlice je na viděnou uječená, chodil bych domů pořád s prázdnou.

Na ten pirštok či trojnožku je nutné si zvyknout, a pak už se z ní stane nezbytný lovecký doplněk. První pirštok jsem si vyrobil v říjnu 1987, a od té doby jsem bez něj či trojnožky v lese nebyl. Kdybych dnes trojnožku zapoměl doma, jel bych zpět, připadal bych si jak bez ruky.

Já mám bohužel ještě handicap v brýlích protože se neumím koukat do dalekohledu s nimi.Takže nejdříve sundat brýle,pak kouknout,pak brýle nasadit,potom zamířit no opruz,ale jde to.

Na šoulání si beru jen svoju trojnožku. Loni v Roudné ji někdo hanlivě nazval "svázanými klacky"...Csss!:) Bez ní bych měl sotva polovinu úlovků. Umožní mi jistou ránu vkleče na škodnou do sta metrů, na srnčí do 150ti metrů. Někdo na šoulačce střílí vsedě opřený o obě kolena, někdo vleže nebo dokonce jentak z volné ruky. Ani jedno mi nevyhovuje. Nosím ju v pravé ruce, levou obsluhuju dalekohled a je to. Nestává se mi, že bych potřeboval tak rychle vystřelit aby nebyl čas opatrně trojnožku položit nebo opřít tak, aby to nerachotilo a měl jsem volné ruce na ranu...

Tak pozdravujte Vaška Šebestu. Jezdím tam k vám ke kamarádovi do Vřesníka k Pavlovi Kopicovi.(je MH MS-Petrovice) Znáte ho?

Ono šoulání není hlavně o chození ale o poslouchání.pár kroků,zastavit ,poslechnout,zas pár kroků a ne pořád jít a všechno před sebou plašit.

Většinou tu stoličku nechám někde stát a vrátím se pro ni.Včera jsem kupříkladu v pohodě přišoulal o 20m k srnci blíž a ještě zkusmo zamířil s oporou hole-ono to ZH je jinak dost těžké na ránu z volné ruky.Mám úsek,kde se kombinují louky s lesem a tak bych tu oporu o strom na louce nenašel.Když šoulám,tak se samozřejmě snažím o co nejtišší a nejpomalejší plynulé pohyby.Když uvidím zvěř,tak se snažím pouze posunovat nohy a vršek nechám strnulý-max pomalu dám dalekohled k očím.

Ráno sedím na posedu a po rozednění ještě chvíli pošoulám. Zásadně sebou nic netahám a chodím co nejlehčeji. Ani hůl,pirštok nebo vidličky. Je to zbytečné, překáží to v rychlé ráně.Možná max.tu střeleckou hůl někde v polní honitbě, ale v lese je to zbytečné. V podstatě se šouláním dostaneš ke zvěři buď a) zvěř je na větší vzdálenost, neví o tobě a máš dost času na všechno - na přečtení i na přesun k nějakému stromu,opoře a pod. b) překvapení, krátká vzdálenost,rychlé rozhodování a většinou rána z volné ruky nebo s lehkou oporou z kleče apod. Myslím si, že na 40 kroků se z volné ruky srnec,černá i liška nechá střelit. Pro vystříleného chlapa i na dál...

Tak můžu rovnou přihodit dnešní večer. Opatrně jsem došoulal na roh kukuřice a kousek za ním se v obilí pásla srna. Bohužel, zrovna tím směrem jsem potřeboval jít, tož jsem chvilku rámusil...nic. pak jsem trojnožkou začal bouchat do kukuřice, šustit v obilí...nic. Následovalo kašlání, pískání, mluvení...nic. Pročež jsem se sebral a obilím šel vycházkovím tempem rovnou k srně. Uráčila se zpozornět až na nějakých 20metrů. Pak jsem musel ještě chvíli mávat a docela nahlas ji vysvětlovat že já jsem jako člověk a že před tím se má utíkat. No nakonec to pochopila, zaplaťpanbůh že tu nemáme velké šelmy, nechala by si rysa vylízt na záda...Každý rok se aspoň jeden takový kus najde. Vloni když jsem chodil kousek vedle na paličkáče, tamní srna mě pravidelně doprovázela se cca 40m odstupem. Když jsem se otočil a šel zpět, zase spořádaně s odstupem couvala. Ze začátku jsem se až bál jestli není nemocná, ale byla holt jen od přírody moc zvědavá.
Ps.: Nejkratšího srnce jsem ulovil na cca osm metrů, posečkat s výstřelem, zřejmě by pokračoval ve směru své chůze a opřel se mi o lauf...:)

Šoulačkou jsem nalovil dost zvěřě, hlavně černé. Nejblíže jsem ulovil srnce paličkáče, který byl moc zvědavý a to se mu stalo osudným. Byl jsem dobře kryt kmenem stromu, lovil jsem na vzdálenost cca 10m. Srneček se mi nemohl vejít do puškohledu.
K černé jsem se dostal nejblíže na cca 30m. Dokonce se mi stalo, že jsem šoulal k rudlu černé přes staré meze a na hraně té poslední jsem v leže střelil na sele. Zůstalo v ohni a já jsem se postavil. V ten moment by se ve mě krve nedořezal. Vyloženě pod laufem (mez má cca 5m na výšku) si spokojeně buchtovalo další sele, o kterém jsem vůbec nevěděl. Kulová rána s ním ani nehnula... Zradil jsem ho až přebitím kulovnice a zachránilo se, neb odbíhalo a mávalo mi pírkem, a takto já zvěř nelovím.

Lov šouláním mně moc nebere,asi proto,že to nějak zvláště neovládám.Pár prasátek a několik kusů mufloní zvěře jsem takto ulovil,a přitom za šoulání nepovažuji lov černé v polích při kterém se ke zvěři plížím na přední náhon-po čtyřech na potřebnou vzdálenost.Pokud prasátka zneklidněla a některé se šlo podívat blíž pomohlo zpravidla začít mlaskat a zachrochtat a pokud nezradil vítr,nebyla co řešit.Dnes je u nás černé málo,a také mé staré kosti s tímto způsobem lovu nesouhlasí... Pokud jde o lov na krátkou vzdálenost,tak největší kus černé-knoura zpracovaný ve čtvrtkách 105 kilo jsem ulovil S-ballem r.16 při čekané na lišky na ochozu ze 2 metrů v době,kdy to bylo legální.Jinak jsem jeden kus-bašku ve výkupu 76 kilo,tentokrát šlo o dosled střelil na NULOVOU vzdálenost.Došlo k tomu tak,že jé jsem ležel na zemi,baška napůl stála,napůl ležela na mně.Tak jsem ji pravačkou držel za rýj aby mně nekousla do brady, levou rukou jsem našmátral kver bašce ho opřel o krk.Potom už stačilo ručkovat po laufu ke spoušti a drama skončilo.Pokud to někomu připadne jako latina,tak mám dva svědky,kteří ze mně to zvíře sundávalo protože sám jsem vstát nemohl.JO A ABYCH NEZAPOMNĚL TAK \BLATO NA HŘIŠTI NEBYLO\ F.V

Taky rád šoulám,jenže na to taky musí být čas a taky povaha toho šoulače-:)) Pokud se jedná o srnčí nebo vysokou jde o houby,které se při tom dají posbírat,ale v případě černé už to taková sranda není. Já osobně znám několik lidí,kteří byli zraněni v případě lovu černé a ne vždy to bylo k pousmání. I roztrženou stehení tepnu jsme u nás měli. Jediné štěstí,že u tohoto lovu byli dva jinak to mohlo stát napadeného život. Já osobně rád chodím do zvěře i přes tyto zkušenosti a jednou v noci jsem při potoku jdouc na žebř minul bachu se selaty o možná dva metry. Jak jsem stoupl na druhý šprušl,tak bacha začala zastrašovat přímo pod žebřem. Je to velice nepříjemný zvuk,když křápe zbraně o sebe. To by Jarda Miňha určitě uměl popsat-:)) Zdar JK

Figi, to o srncích je moc pěkné a poučné, ale mám v tom teď trochu rozpor :-) Píšeš, že teritoriální srnec "prohání" holou, což se může některým z nás jevit jako říje.. Tedy - 19. června, což je do říje ještě daleko, jsem "na vlastní voči" viděla slaboučkého šesteráčka (max. tříletý) prohánět v kukuřici srnu, honil ji v kruzích, když se zastavil, srna taky, čekala na něj a zase pokračovali (oba kusy jsem o pár dní dříve viděla spolu pást se na louce). Přitom tento srnec v dané lokalitě "pánem" určitě není, protože po pár minutách mu zásady slušného chování přiběhl vysvětlit slušný šesterák, min. 4letý, před kterým samozřejmě mladík ihned prchal. Tak jak to tedy je? Fotky pro lepší posouzení věku a síly obou kusů jsou ve Fotogalerii (4. stránka) - poté, co mladík odskočil, odešel starší srnec do lesa, vzdálenost mezi nimi v okamžiku focení byla asi 30m, mladý srnec šel potom "po stopě" toho druhého taky do lesa.

Vítr je samozřejmě základ a bublifuk s sebou nosím po celý rok. Bez toho nelze určit směr a pohyby větru dostatečně přesně.

Je to jen zlomek toho, jak srnci vlastně žijí. Šoulání má velkou výhodu právě v tom, že člověk neustále pozoruje zvěř, její pobytové znaky, ochozy atd. To vše z posedu nelze.
Důležité je se snažit o zvěři a jejím způsobu života vědět co nejvíce. Číst veškerou literaturu a k tomu přidat hodně praxe. Stejně pořád vidíme něco nového. Ale na lovu to hodně pomáhá.
V literatuře se o těch paličkáčích a teritoriálních srncích chybně objevuje to, že někteří tito srnci paličkáče tolerují. Podle mých zkušeností se paličkáči k těmto srncům chovají přesně tak, jako k srně - své mámě, a protože jsem to pozoroval i u jiných druhů spárkaté, a šlo vždy o sirotky, lze předpokládat, že to tak je ve všech případech.

Nechtěl jsem se tě nijak dotknout, ale psát tady " knihu " o chování a způsobu života srnčí zvěře asi nejde.
Předpokládám, že už jsi slyšel o tom, že srnčí zvěř má svá teritoria, ve kterých žije. Ne všichni srnci si je ale vybojují, a srnec má své teritorium většinu svého života. Obsazuje jej ve věku dvou let ( obvykle v tomto věku )a nejvíce je aktivní až do cca šesti let. Teritoriální srnci jsou nejčastěji právě ti, kteří se velmi často ukazují, a způsob chování je naprosto odlišný od ostatních.Nevidíme je klasicky brát paši, a stále přitom jistit, jako ty bez teritoria žijící v neustálém ohrožení.Pohybují se většinou po ploše svého teritoria se zjevnou chutí bojovat a neustále jakoby vyhlíží potenciálního soka, jen sem tam něco ukousnou. Samozřejmě přitom obchází svoje značkovací místa. Pečlivě prohlíží každý kus srnčího, který se objeví, někteří kontrolují i holou na kontakt a neváhají ji prohnat( jsou pak myslivci, co tvrdí, že viděli v červnu říji ), viděl jsem ( a ulovil ) i několik srnců, ve věkovém rozpětí 3-6 let, kteří proháněli vše, co se v jejich teritoriu objevilo, počínaje zajícem.
O teritoriálním srnci se dozvíš právě z otlučků a hrabánků pravidelně udržovaných, někteří starší srnci jsou velmi opatrní a z krytu je vytáhne jen narušitel v podobě jiného a obvykle mladého srnce.
Paličkáči a srnci, kteří nemají teritorium žijí na hranicích teritorií a mezi teritorii. O paličkářích se dříve říkávalo, že neustálým proháněním od teritoriálních srnců se stěhují z místa na místo a proto se těžko loví a nelze se s nimi potkat dvakrát na tomtéž místě. Moje zkušenost je ale taková, že kde žije roček v dubnu, tam ho najdu po celou dobu lovu. Jen je velmi opatrný, nervózně a často jistí a často se nevzdaluje od krytu, v kterém zaléhá, vychází v jiné hodiny. než teritoriální srnec.
Paradoxní situace natane v případě vynucené adopce osiřelých srnčat teritoriálním srncem ( prostě se k němu sirotci či sirotek přidají, několikrát v průběhu let jsem už viděl ) a pak vidíme jev, kdy silný teritoriální srnec agresivně vystupuje i proti srnám, a s ním chodí jako pobočníci dva paličkáči. Ovšem vždy jenom do říje.
Teritoriální srnec se velmi jednoduše přivábí bekáním po celou dobu lovu, je to spolehlivější, než hlas říjné srny na konci říje.
Teritoriální srnec v říji nejdříve pokládá postupně všechny srny ze svého teritoria a pak jde teprve jinam. Pokud v říji bojují dva srnci, obvykle se jedná o sousedy na teritoriích, a srnu, která žije v okrsku na části obou teritorií. Navíc pokud dojde k souboji, s jistotou se do sebe pustí vždy jen srnci stejně staří. Jinak vždy respektuje mladší staršího, i když je ten mladší silnější, a přestože se proti němu staví a ukazuje paroží, už už to vypadá na souboj, tak mladší vždy v rozhodující chvíli ustoupí.
Je toho ještě mnoho a mnoho, tak se ptej.

Kdyby se ti to povedlo, mohlo by to být velice zajímavé. Ty bys chytil sele, bachyně tebe, asi by ses smíchy neudržel... Souhlasím naprosto s tím, že přiblížit se ke zvěři na pár kroků tak, aby o nás nevěděla, je nádherný zážitek, svědčící o umění lovce - ale já mám ještě raději takové momenty, když zvěř ke mně přijde sama, ať při vábení nebo jinak... Mladá kuna lesačka za mnou málem po zamyškování vylezla až na posed. Jelen v říji ke mně přišel tak blízko, že jsem slyšel jeho dech - ale v mlze, takže jsem ho ani neviděl. Již dvakrát se mi stalo, že mi zajíc na ochozu očichával boty. A když si mě při šoulání na strništi přišla prověřit bachyně, která nevěděla, vo co gou, s výhružným funěním došla na 20 m a začala mě obcházet v kruhu, aby si došla pro vítr, to taky stálo za to. Ale snad nejzajímavější zážitek pro mě byl, když jsme jednou s kamarádem a jeho jezevčíkem sedli na posed a po chvíli křížil naši stopu jezevec. Hned se po ní vydal, došel až k posedu, očichával i první šprušel, ale podívat se nahoru ho nenapadlo.

Naprosto nejtěžší šoulačka je na šedivky, ty jsou ještě opatrnější, než hřivnáči.
Zvědavost je velmi častá u mladších kusů spárkaté, ty starší a staré kusy neváhají při prvním podezření.

Na hlubokém čerstvém sněhu jsem jednou obcházel takovou zarostlou rokli obklopenou vyššími stromy. Viděl jsem srnu se srnčetem postupovat po šikmé boční stěně rokle a ukryt za terénní vlnou jsem se vydal do místa, kde se naše cesty měly spojit. Postupovali jsme skoro souběžně,opatrně jsem zasedl do závěje u paty stromu a oba kusy mi začaly míjet ve vzdálenosti dvou metrů od laufu. To byla nejkratší vzdálenost, na kterou jsem úspěšně lovil. V bílém převlečníku jsem na stejném místě a za stejných podmínek došel až přímo mezi zalehlou tlupu srnčí. Nejbližší kusy byly zalehlé ne dál než 5m.V loňském roce jsem šoulal po úpatí drážního náspu ke skupině srnčí zvěře asi na vzdálenost „ dohodit kamenem“. Opřel jsem kulovnici o mechem porostlou vodorovnou větev a mířím na srnče, když v tom vidím pohyb v kopřivách kousek pod laufem. Byla tam liška. Pomalu jsem se zvedal na špičky, co to jen šlo, hrozná pozice. Ze vzdálenosti asi 2 m jsem ji chybil. Tlakem spalin byla doslova vyhozena na pole a pelášila pryč. Tlupa srnčí nepropadla panice a proto jsem opatrně přebil a jeden kus ulovil. Plně se ztotožňuji s názory, že nejobtížnější disciplínou je šoulání za hřivnáči, Už se těším , ale raději si na ně počkám v nějakém remízu v poli. Zdar Karel

Figi, srna na 0,75 m ? To jsi ji chytil do náruče, ne? :-)

To figi:
Zajímalo by mě, jak poznám teritoriálního šesteráka. S tímto výrazem jsem se ještě nesetkal. A co to vůbec znamená? L a L!

Šoulačka je můj hlavní způsob lovu. Maskování ani nějaké schovávání se či ukrývání není nutné. V létě hubertus či jen vesta, košile a kalhoty ( zelené ), v zimě bílý kabát až na zem ( vlastně na sníh ). Celoročně klobouk, v zimě bílý. Vynikající je lovecká hůl ( pirštok ), nejen pro střelbu, ale zejména pro pohyb v terénu. Přesto, že s sebou mám hodně pomůcek i pro lov na velké vzdálenosti, nic nesmí překážet, cinkat, vrzat či rachotit. Vyjímečně při čekané na ochozech v lese používám síťku proti komárům přes obličej a tenké zelené rukavice. Zvěř nejlépe vnímá pohyb, a proto je nutné umět plynulé, pomalé pohyby, a hlavně, když se přede mnou objeví zvěř na 10 m, nereagovat vůbec nijak ( nejhorší jsou okamžité rychlé reakce ), bleskově vyhodnotit situaci a pak teprve jednat. Velmi často šoulám středem posekaných luk zejména na lišky, velmi často čekám na středu takovéto louky. Zvěř mám běžně na vzdálenosti do 20 m, nejblíže jsem na šoulačce ulovil srnu na 0,75 m, srnce na 7 m, lišku na 9 m, kunu na 3m, sele na 8 m. Na čekané na ochozu lišku na 5 m, srnce na 8 m, sele na 6 m, těch kusů při obou způsobech lovu na vzdálenosti do deseti metrů mám ulovených už hodně. Základem šoulačky je výborná znalost zvěře, umění plynulého a bezhlučného pohybu, rychlé rozhodování, vycvičený zrak ( podmínka u lesních šoulaček ) a správné reakce. Zároveň je důležité i umět střílet, a to i na takto extrémní vzdálenosti. Moji už dospělí synové, ač neloví, jdou se mnou někdy na lov právě kvůli těmto velmi adrenalinovým zážitkům. Zrovna teď v neděli jsme stáli uprostřed louky, tráva nám nesahala ani po kolena a teritoriální šesterák nám přišel na cca 12 m otloukat bodláky, se kterými si hrál asi pět minut, a pak v klidu odešel dál. Stáli jsme tam tři kousek od něj. Mnoho myslivců mi to nevěří, ale je to opravdu běžné.
Konkrétně černá je v takovýchto případech naprosto bezstarostná ( podotýkám, že za světla ), pozoruji je často, jak jsou u okraje lesa opatrní a bachyně dlouho jistí, pak v louce mám někdy pocit, že do mne narazí.
Samozřejmě vždy to nevyjde, ale v drtivé většině případů ano.
Les je oproti loukám a okrajům lesa podstatně těžší, velmi důležitý je ten správný postřeh - uvidět zvěř první, jsou to roky cviku, ale jde to.Dobrá a detailní znalost chování zvěře je základem správného a jistého našoulání, když zvěř objevím. A pak v těsném kontaktu správně, ne zbrkle, reagovat. Podmínka je také bleskové přečtení zvěře a okamžité rozhodnutí, zda lovit, či ne. Je toho moc, ale je to zvládnutelné, ale chce to vytrvat ( roky ! ) i když to na začátku vypadá často beznadějně.

Pokud jde o hřivnáče,tak našoulat jednotlivé či hřadující kusy je opravdu adrenalin.Pokud ale jde o větší hejno,nalétávající na pole,lze k nim v krytu teréní vlny přijít až na brokový dostřel.Finta je v tom,aby vás neviděli sedící holubi.Přitom těm přilétajícím téměř nevadíte a jako magnet přisedaj k ostatním.

Šoulám rád a v podstatě z večera chodím na čekanou a ráno sedím asi do hodiny po rozednění a potom slezu z posedu a šoulám. Šouláním rád lovím srnčí po ránu, škodnou a toulavou škodnou a dokonce i hřivnáče posedané v korunách smrků v polních lesících. Podejít holuba,který sedí na špici smrku a dostat se na ránu, je adrenalin.Vloni v létě jsem měl zážitek s paličkářem. Seděl jsem na rozednění u obsečené louky a na pruhu vidím kus.Pro šero jsem ho nebyl schopný přečíst. Kus se popásal,popocházel šikmo ode mě a po chvíli zalezl do kraje vysoké trávy a tam si lehl.Když se rozednilo,slezl jsem a pomalu šoulal k místu,kde ten kus zalehl.Měl jsem orientační bod a když jsem byl asi na úrovni zálehu,všiml jsem si,jak se zamlela tráva. S kulovnicí v ruce jsem opatrně postupoval blíž a blíž .Došel jsem na krok od ležicího paličkáře, který spal. Měl zavřená světla a pouze občas zatřásl hlavou,aby odehnal mouchu. Tak jsem zase stejným způsobem couval. Z nělakých deseti kroků jsem pískl. Většinou kus zmateně vyrazí a po ix metrech zarazí a jistí,co že se to děje.Nic se nedělo. Pískl jsem znovu. Nic. Po třetím písknutí srnec vypálil a valil ho přes celou louku,kde zastavil až u škarpy s přítokem k rybníku na nějakých 150 metrů, jednou se otočil ke mě a jedním skokem zmizel v buřeni té škarpy.A to je to, že člověk v myslivosti pořád myslí a pořád ví ho.. Černou šouláním nelovím. Máme pár nováčků a ostrostřelců a nerad bych byl na výřadě....Lovu

Já moc na šoulačku nechodila, jelikož ZKKáčko mi na rameni s každou další desítkou metrů přišlo o další kilo těžší a těžší :-) Teď s KB chodím víc, ale úspěch zatím spíš nic než moc, jelikož zvěř je ještě furt v řepkách.
Rekord v přiblížení se mám kdysi dávno dávno ještě jako nemyslivec, kdy jsem se kvůli focení plazila v oboře trávou k daňkům, dostala jsem se na cca 15m (blíž to nešlo, skončila tráva :-) Jinak se občas přiblížím nečekaně, že někam jdu kolem nějakého "bordelu" a div mi srnčí neskočí do náruče když procházím kolem :-) Poslední "krátká" vzdálenost byla někdy před měsícem, když jsem procházela při kraji lesa, vytočila zatáčku na louce a na cca 20m se pásl kus - ale to nebylo umění šoulačky, ale prostě výhoda terénu :-) Kratší vzdálenosti mám z posedů a žebříků, nejmíň to bylo asi 3 metry - srnec procházel kolem žebříku. A to jsem si celou dobu myslela, jak "blbej" mám vítr :-)

Šoulání za účelem dostat se ke zvěři co nejblíže, čekání na zemi u spádů a ochozů, to jsou nejhezčí způsoby lovu, které znám. Jistě nejsem sám, kdo takový lov vyznává, tak zakládám toto téma, abychom si navzájem vyměnili svoje zkušenosti a finty „jak na to“. Kde a kdy máte největší úspěchy, jak se maskujete, na jakou vzdálenost pak případně lovíte? Máte nějaký rekord v přiblížení se ke zvěři?