Myslivecké fórum

Haralde, a teď si představ, že střelíš srnče a srna se od něj nechce hnout ani když jsi třicet metrů od ní a pořád jen pobíhá okolo a čeká až se zvedne. To je prostě skvělý, já jsem se tenkrát nevyspal a zařekl jsem se, že už mláďata lovit nikdy nebudu. Časem to vyšumělo, ale doteď když mám střelit srnče, nadšený z toho nejsem.
Ale k té horečce. Mám jí od začátku a mám jí pořád. Když delší dobu neulovím, zvětšuje se a naopak. Asi to bude pro mojí psychiku otázka zvyku. Pomáhám si tím, že se snažím opřít kromě levé ruky (jsem pravák) i pravý loket a zadržet na chvilku dech v půlce výdechu. Mně to pomáhá hodně, zbraň to ustabilizuje, ikdyž stopro to u mě asi nebude nikdy.

U mě jednoznačně vede letošní raní šoulačka ze začátku června. Na nizoučkém obilí jsem proti proužečku vycházejícího slunce v dalekohledu spatřil srnce. Když jsem viděl tu změť výsad, málem jsem šel do kolen. Předběžně vypadal na nerovného desateráka s cca 8-10cm dlouhými výsadami. Zakleknul jsem za stoh, opřel trojnožku a čekal na světlo. Už za slušné viditelnosti jsem snad posté mrknul dalekohledem, zda už půjde poctivě obeznat i jeho přibližný věk, přesný tvar paroží atd. a...srnec potřásl hlavou a 80% "výsad" bylo na zemi- že měl v paroží zapletené stvoly trávy by mě ani ve snu nenapadlo- ten optický klam byl dokonalý!!! Ještěže nejsem z těch rychlých střelců, to by mi ta unahlená rána i trofej pěkně zhořkla...Každopádně ve výsledku to byl skutečně odstřelový srnec 3VT se zajímavou trofejí zpátečníka, ale v tu chvíli jsem byl tak rozhozený, že na nějaký lov nebylo pomyšlení. Dalších několik čekaných bylo bezvýsledných, zahlédl jsem ho pouze jednou, pak zmizel. Počítám, že se s ním shledám na výstavě trofejí v sekci vedlejšího sdružení...:)

Třesavka, to ještě jde, ale ze mne se stal od léta kardiak a to je teprve dílo! Jak se ozve někde poblíž lámání, pumpa se splaší, honem hledám po kapsách prášek, ty jsou pochopitelně většinou v autě nebo doma, to je adrenalín. Jinak třesavkou jsem trpěl také, nejlepší je, když na ní není čas. Jak jsem něco dlouho "popásal", čekal na natočení, krok od rudlu stranou, tak to bodík skákal nahoru a dolu.

Jenda Sl. to napsal moc pěkně. Ale třeba u mě právě to "zaříkávání" nefunguje, naopak je to pak ještě horší, protože čumím na srnce, který je daleko a říkám si právě to "mám čas..o nic nejde..tak pojď.." a on udělá krok dva tři..a zas nic tak zase "tak pojď, neboj.. :-)" a zase pár kroků a já se začínám klepat víc a víc a víc :-)
U prasat je to úplně katastrofa, protože tím, že u nás nejsou, tak je pro mě "setkání s nimi" úplným svátkem a podle toho to taky tak vypadá :-) Nejvíc v klidu jsem když vím že střílet nebudu :-) Když jsem lovila posledního divočáka 2010, tak když mi pak 5 minut po ráně přišla další skupinka, byla jsem v klídku jakobych koukala v obýváku na televizi a ještě jsem zkoušela co všechno "vydrží" (zapálila jsem si..zakašlala..klepla s okenicí.. :-)
Naštěstí se u mě lovecká horečka projevuje "jen" dokud nezamířím (při čekané v pšenici jsem se snažila ujistit se, že ten srnec je opravdu "ten!" a nebyla jsem schopná v klidu udržet dalekohled :-) Jakmile ale dám kus do kříže, tak třesavka končí - naštěstí, jinak bych nikdy nic neulovila :-)

Taky se musím přiznat, že jakousi horečkou při lovu trpím. Je zajímavé, že je někdy větší a někdy menší. U mě hodně záleží na celkovém psychickém stavu při lovu - když jsem po celém dni večer unaven, a pospávám na posedu od doby, co na něj přijdu, a pak procitnu a mám lovit, tak obvykle žádnou nemám, prostě vezmu flintu, v klidu zamířím a lovím. Když jsem naopak natěšen celý den, že mně zvěř pěkně chodí a že bych zas po roce :-) mohl něco ulovit (sám si tak vlastně vytvářím jakýsi psychický nátlak :-)), tak jí mám obvykle velkou.
Největší mám při lovu divočáků, ono to taky bude asi tím, že se špatně loví, protože jsou většinou v pohybu, většinou fouká špatný vítr a divočáci mě můžou kdykoliv navětřit, a proto jsem nervozní. Taky letos u řepky jsem zjistil, že je to četností loveckých příležitostí, když mě každý večer přicházeli stejní divočáci zhruba ve stejný čas, tak po třech dnech už žádná horečka není, i kdybych se nějakého rozhodl lovit, a to bych si poté tu ránu v klidu konečně vychutnal.

Taky tím trpím :o) ať je to černá nebo liška. Fakt je nejlepší, když to jde rychle, to se rozklepu až je po všem :o)

To je u Tebe,milý příteli,zcela pochopitelné,neboť Tvá zbraň postrádá na tuto kategorii řádné ráže!

Když vím že nebudu lovit, jsem absolutně v klidu, jinak je to mnohem horší :-) Příklad - čekám na srnce a první přijde srna, zkusím si posadit kříž na komoru a bod se ani nehne.. Pak se objeví srnec a ikdyž je třeba ještě 300m daleko, klepe se se mnou celý posed :-) A naprostý souhlas s Martinem, když není čas, je to nejlepší. Měla jsem to tak při lovu prvního kusu černé, vybrala jsem chromého lončáka, jenže všichni byli zalezlí v odchyťáku na muflony, najednou se vyhrnuli a utíkali do lesa a kulhavé pomalu za nima, nebylo na co čekat, takže rychle tečka-napínáček-bác.. Lovecká horečka přišla dodatečně, když jsme zkoušeli jestli je prase zhaslé a já ho zkoušela na pět metrů trefit sněhovou koulí - nemožné! :-))

Kolegové,máte ji též a víte co s tím?Přijde-li mi černá,daňčí,muflon,nebo škodná,jsem absolutně v klidu.Jakmile mám lovit srnce a není to na honem,tedy vím-li o něm dopředu a přichází-li mi pomalu,rozsypal by se podemnou posed a někdy musím odložit flintu a nelovit,protože nejsem schopen udržet bod nejen na komoře,ale snad ani na celém kusu.Mívám pocit,že mi jde o život,že snad musím dostat infarkt.Co vy?