Myslivecké fórum

Díky, myslím že u ní kdysi dávno už byl. ještě jeden dotaz, musím kůži solit když bude úplně čerstvě stažená?

Tuhle sezónu jsem s ní sice ještě nebyl v kontaktu, ale cedule "výkup kůží" tam visí stále, takže předpokládám, že se nic nezměnilo. Pevnou linku ale zrušila, č. na mobil je 604 621 336. Sídlí v Trutnově - Poříčí, ulice Na Břehu čp. 265 a jmenuje se Radka Svobodová. Je to hned vedle náměstí, pokud bys jel okolo, stav se, najdeš to hned. A kůže k vyčinění nemusí být suchá, stačí čerstvá a řádně nasolená.

tak jsem si dnes sedl do toho kolejáku, jak jsem ulovil lišáka. Sedím pokuřuju,sedíc za tou srnčinou, přiběhl ke mě zajíc, div se nepřerazil tak na půl metru,pak došla srna se srnčetem asi na 15 metrů, jedno z dalších nej :-)

Ještě k tomu sušení. Já stahuji do pytle a natahuji ne na drátěný napínák, ale na prkno seříznuté do špice. Přední běhy vylepím papírem, zadní i oháńku pečlivě připevním k prknu, aby se to nekroutilo a dobře vysychalo. Ale dělám to spíš výjimečně. Kožky na prodej i k vyčinění zpravidla hned začerstva vozím k výkupčí do Trutnova - ale na podzim mi řekla, že asi nebude vykupovat, že není zájem.

Přátelé, opět děkuji moc!

Kuna a liška se vykupovala v r.1975 po 500,-Kč.To šlo teda moc dolů.

Přátelé děkuji, zkusím si sehnat podrobnosti, asi tam napíšu (do tý Brtnice), už jsem o nich slyšel.

U mne jsou oba rozměry skoro stejné....

Proude,ty bejku!Jak jsi poznal,že jsem tak mrňavej,že se vejdu i do mrazáčku?:-)

Moje poslední nej...Včera jsem viděl párek hus běločelých,seděli na podmáčeném ozimu 50 m od silnice.dovezl jsem jim trochu obilí,něco mi stěbetaly,jen poodlétly a s povděkem se pak do něj pustily.Ráno už asi pokračovaly na jih.
A já pokračoval k dalšímu krmení,seno,jádro atd.A večer jsem zjistil,že jsem "zakrmil"i mobilem.Ráno byl ale za pomoci kamaráda,zvaného Medvěd,dosledován.Samo,že až na posledním možném místě,kde jsem včera byl.
Ty husky byly prostě nádherný,ještě,že je po 16.tém,jinak je ty naši "vlčáci"určitě krmili olovem.
Mám dotaz.Proč se daleko snáz zpracovává čuník do svého mrazáku,než do společného?:-)Vždyť je to uplně stejná práce a doma ho musím navíc napytlíkovat a uložit!

Michale, buď našponovat na železné véčko jako králíka, pokud stahuješ "do pytle", nebo při normálním rozříznutí hoodně nasolit a velice brzy odvézt na vydělání.

No, já nevím... Kampak se to posílá na vyčinění? Nemám žádné zkušenosti, tak ať nezabíjím pro nic za nic.. Jsem z Pardubic, prosím, poraďte. Dokud je zimní kožíšek... A jak kůži připravit, do pytle asi ne, co? Spíš napnout a vysušit?

V zimě to beru, ale co liště nebo liška v létě ? Ale v současné době je běžné, že lovec nechá lišku na výřadu s výmluvou - co by s ní dělal .

Neměj obavy, každoročně mám okolo šedesáti kusů srnčí, černé, dančí a vysoké.
Jak já se vždycky celý podzim těším na leden a další měsíce, kdy už si budu chodit jen na lišky ...

Figi, mluvíš mi z duše. Tři hodiny sedět na posedu, pak střelit lončáka, pak kolem něj další dvě až tři hodiny běhat a nakonec se zpocený a špinavý ve dvě ráno skácet do postele...brrr!:) To pěkná ranka na lišku odměněná fotografií a případnou kožkou, to je pro nás tlumitele škodné ta správná odměna...:)

figi a v tvém případě se krásně vyspíš a jdeš na ně,žádné ponocování :-)

Neco na tom urcite je.......proud

No vidíš dědo,nechci zlehčovat,pár takových chlapců v každém sdružení a máme po problému s černou...Trochu vážně-ono není někdy až takový problém tu černou ulovit, pokud v daném sdružení je ,ale někdy je větší problém s tím jak to přijmou tvoji kolegové a další neméně zásadní je i další návaznost(stahování,dělení,rozvoz zvěřiny,vzorek na trichi atd.atd.).Už jsem to psal,ale pokud si mladý tak střílíš a následně řešíš co a jak, s postupem času se to obrací a ty si nejprve promítneš co tě čeká a pak si ránu odpustíš.Ne není to pokaždé to ne, ale začíná převládat to druhé.

Mojí nejoblíbenější zvěří je černá, nikdy nezapomenu na mé první prase.
Měl jsem čerstvě koupenou starší kulovnici ZKK601 v té nejlepší ráži.308W a u sebe v úseku dvě velká pole po zrnové kukuřici. Měsíc den po úplňku, trochu přimrznuto, nádhera. V té době jsem toho hodně nachodil pěšky, i tak to bylo i v tento den.
Šoulám již domů starou cestou a tak mě napadlo, že se podívám, jak mi ten puškohled kouká. Přejíždím celé pole a v tom se mi v puškohledu něcom mihlo. Odlícím a s otevřenou pusou koukám... Jedno prase, druhé,osmé a nakonec jedenácté. Mám před sebou mez, lehnu na ni a vybírám. Nesmím střelit něco velkého, aby nebyla ostuda. Jenže lovecká horečka mne tak rozhodila, že bych netrefil ani slona. Prostě srdce v krku, kříž stařičkého Zeissu mi létal po selátku od pírka až k přednímu běhu. Co teď, svatý Huberte, já to snad nezmáčknu...
Utekl jsem domů pro otce, ten mi pak dodal jistotu. Prasátka byla kousek od místa, co jsme se potkali poprvé, s dobrým větrem k nim po mezích šouláme. Ještě jedna mez a už je musíme vidět. Plazíme se jeden vedle druhého a když jsem na hraně meze, která má asi výšku tři metry, zvednu opatrně hlavu a máme je jako na dlani. Černá vesele buchtovala, hlína odletovala na všechny strany a já si nemohl vybrat...
A pak to přišlo. Jedno sele se oddělilo a počalo buchtovat pěkně bokem k nám a nevědělo nic o tom, že již na něj mířím a křížem jedu po předním běhu.Jakmile jsem byl na pleci, třeskl výstřel.
Vše se rozprchlo, sele nevidím. Tak tedy vstanu a nevěřím svým očím. Přímo pod tou mezí, odkud jsem střílel, vesele buchtuje lončák. Jsem z toho tak opařený, že ani nevnímám, že se mnou otec lomcuje a říká, ať střílím. Repetíruju, prase zvedne hlavu a kouká. Já tomu stále nevěřím, říkám si, to je snad sádrové.
Jak jsem zalícil, prase zařadilo dvojku a já jej vedu v puškohledu a nakonec v přesvědčení, že to prasátko, na které jsem střílel, tu musí někde ležet, jsem nezmáčkl. Otec se ptal proč, já, že již bylo daleko...
Jdeme na nástřel a tam v ohni leželo sele-kňourek, vyvržené okolo 30kg, rána na plec, přesně tam, kam jsem namířil. Mám velikou radost, utíkám do lesa pro úlomek, zvěři dáváme poslední hryz a otec je první s přáním Lovu Zdar! Je to už 13 let a pořád si vybavuji přesně jak to bylo. Přesně tak, jak mi říkali staří chlapi, na první úlovky se nezapomíná a je tomu tak. Lovu Zdar!

V den svých 45. narozenin jsem se vydal na noční šoulačku za černou, bylo to v dubnu a napadl sníh... Našoulal jsem mohutnou bachyni se čtyřmi potomky, jedno sele jsem střelil. Bachyňka, vyvržená s hlavou a běhy 29 kg, v sobě měla 4 selátka, do metání zbýval nejvýše týden. Z chovatelského hlediska žádná chyba, ale dobrý pocit jsem z toho neměl.

Je to lepší než natržená prdel. Čau.

Ta moje sice moc nehlásí,ale jezevčíka dokáže trumfnout...Naštěstí jí to brzo pustí,holku moji zlatou,ostatně nebýt jí,tak ještě dneska žiju na stromě..

pobarvenou stopu :-). Teda s těma babkama perlíte.Mně teď kamarádovi v sousedním sdružení 9letá babka dohledala prase.z nástřelu mně dovedla na řemenu k houštině,pustil jsem ji a po chvíli hlásila zhaslé prase.už tolik na naháňce nepoběhá jako za mlada ale dosledy čím dál lepší.

tak to mám zatím dobrý hlasitost je dobrá ale stopa jí nezajímá tak je hlasitost jenom než jdu do lesa a po návratu nejhorší to je od září do konce prosince to je asi nějaká divná doba :DDDD

No, důležité asi je, čí je ta stopa. Já si na to, že by ta moje postrádala hlasitost, rozhodně nemůžu stěžovat. Bohužel...

Vrbo,Vrbičko,ty jsi mi naschvál nerozumněl,viď?Ta moje "babka"(máme tří vnoučata),když jsem si ji bral,nehlásila ani na viděnou.Dnes hlásí i na týden staré stopě...:-)

Miloši, já jsem nenapsal "nemachrujte". Slovy "a včil machrujte" je myšleno "trumfněte mě". U nás na Moravě to tak někdy řeknem. :-))) Zdravím.

jen blbni strejdo:-) já mám ještě docela mladou na jiný věci :-) Na hledání čuníku mám jedenáctiletou bábu bulldoga a když jí řeknu bábo jdeme na prasátka tak je jak malý štěně :-)

jo dva čuníci na jedno sezení loni jsem šoulal v řepce tak jsem si povylezl na žebřík a koukám ke mě si to šine prase tak jsem to dal na komoru prase zmizelo v řepce a ticho tak říkám dobrý zapalím cigáro a dokuřuji a najednou prase stojí a odchází tak jsem rychle zahodil cigáro vzal flintu a střílím znovu prase mizí v řepce a slyším jak odbíhá směrem k cestě tak jsem šel do auta pro bábu aby si ho našla tak ho měla během chvilky ani jsem jí nevedl na nástřel jenom jsem jí pustil proti větru od cesty a když jsem prase prohlížel a hledal druhý průstřel tak si říkám kam mi bába zmizela tak poslouchám kde se v řepce motá ona měl ještě jedno to první zůstalo na fleku šlo to pod páteř a to druhé se šlo asi podívat co to tam leží :D

Nevím, jestli to je či není normální, ale mám v revíru místo (okruh tak 500M), kde se mi už čtyřikrát podařilo ulovit jednou ranou dva kusy černé, aniž jsem o to usiloval. A není to na vnadišti. Jednou mě na to dokonce upozornil až pes.L a L!

Jako čtrnáctiletý jsem s poštolkou nalovil na louce mnoho myší běžně za den i 3-4. Největším zážitkem pro mě bylo když se ta moje Terezka honila asi 50 metrů nad mojí hlavou s divokou poštolkou. Na zavolání okamžitě přilétla zpátky na ruku. Tímto bych chtěl poděkovat všem myslivcům v okolí, kteří o mě věděli a neudali mě ani za vybrání z hnízda sovy pálené, sýčka, kalouse, puštíka, jestřába.Nejspíše věděli, že jim na podzim dám stejně svobodu a tak možná nepřímo přispěli i k tomu, že jsem se nechytil žádné pochybné party. Byl jsem poslední generací kluků, kteří ještě zažili venkov v tom právém slova smyslu kdy kluci chodí chytat do ruky pstruhy, dělají ohně, pečou žabí stehýnka, střílí prakem, chytají za oráčem živé hraboše do ruky...

Jednou ranou ....
Byl jsem u kamaráda na Slovensku na jelena. Postavil mě na místo a ukázal, odkud jelen asi za půl hodiny vyjde. Když jsem vyslovil obavu z medvěda jen zabručel, že u nich žádní nejsou, a odešel na svůj štont pár metrů dále. Za půl hodiny bylo slyšet lámání v porostu a já připraven střelit jelena vidím, že přímo proti mě jde medvěd. Když mě navětřil, zastavil se, natáhl krk, otevřel svou mhutnou mordu a dlouze zabručel. Jen jsem zaslechl "Střílej", tak jsem zamířil přímo do té mordy a vystřelil. Jen jsem viděl, jak medvěd ztuhl, začal se třást a pak padl. Jenže střela medvědem prolétla, vylétla řitním otvorem a trefila přímo na komoru z porostu vyběhnuvšího jelena, na kterého jsem původně čekal. Jelen se jen vzepjal a padl. A co čert nechtěl, zrovna kolem běžela liška a nesla zajíce a jak jelen padl, tak jednou výsadou tuto lišku přímo přišpendlil k zemi. A tak jsem vlastně jednou ranou ulovil medvěda, jelena, lišku i zajíce. Kdo by to byl věřil.
A včil machrujte. Všechny zdravím.

Už jsem jak jeden zdejší přispivatel :-D,furt něco píšu.(chřipka zas...á)
On ten myslivecký život je velká mozaika z velmi malých střípků.Nejpěknější je stejně to co bylo poprvé a navíc povedené.Nebo nechat něco žít i když jsem tu zvěř přelstil atd. Ale to nejpěknější je na myslivosti je asi pro mně radost sdílená neb je minimálně dvojnásobná :-)
Třeba když se večer sejdeme s kamarády u nás pod pergolou a kibicujeme,co kdo viděl,namaže se chleba se sádlem a cibulí a přikusují kvašáky,nějaký truňk popije.Když se něco podaří ulovit tak posedíme,vykládáme,rozebereme u toho snad i plán zástavby v Kuala Lumpur a spřádáme další plány.Nebo když nás vyseká z problému dobrá práce psa na barvě nebo dohledávce apd.I to je pro mě to jedno z těch NEJ.

Tak já za svoje nej, kterých si nejvíc považuji, pokládám ulovení dvou lišek na čekané krátce po sobě, což se mi povedlo, pokud se pamatuji, nejméně 5x (nepočítám liščata), a pak jednou za srpnového večera ulovení staré lišky, která se plížila k pípajícím bažantíkům a 25 minut poté lončáka, kvůli jehož čerstvé stopě u kukuřice jsem na tu kazatelnu v polích přišel. Ze srnců, přestože mám dva stříbrné, tak nejzajímavější bylo asi přivábení a poté ulovení čtyřletého špičáka z lánu pšenice z nějakých 240m na necelých 10m. Šel takovým trapem a naostro, že dřív se střílet nedalo. U těch silných srnců si považuji hlavně to, že jsem je ze dvou resp. pěti let, kdy jsem je poprvé obeznal, nechal zestárnout až do sedmi.

Předpokládal jsem, že se to tady bude hemžit chlubivými příspěvky o tom, kdo má jaké parohy (myslím ty na zdi), medailové daňky a srnce, 130 bodové zbraně, 200 kg kňoury ap. a ono nic, maximálně zlatý lišák.
Asi tady beseduje jiná sorta myslivců, dávající přednost jiným zážitkům, dokonce i negativním. Já také od dob, kdy tzv. malá myslivost přešla do éry myslivosti kulovnicové, si nemohu vybavit již žádné výrazné nej..., snad největší nej... pro mne bude, až po roce a půl chemoterapií, ozařování, další chemo, bioléčby aj, budu moci říci - vyhrál jsem nad tou bestií zákeřnou.
Teď budu chvíli vzpomínat a uvádět zde nej... příběhy kamarádů, kteří ale už to číst nebudou (byl bych za to bit).

Bylo to v r.1970. První - vládní - hon v bažantnici vyhrazené honitby Ministerstva zemědělství v Kladrubech nad Labem. Na nejlepším stanovišti, v nejlepší leči, stál ministr národní obrany armádní generál Martin Dzúr. Po leči tam bylo sebráno 99 vystřelených nábojnic a 4 ulovení bažanti, ale to jen tak na okraj... Já jsem dělal vedoucího honců a střílel jsem pouze na kohouty táhnoucí dozadu, slepice jsem pouštěl bez rány a rovněž zvěř směřující na představené hosty pro mne byla tabu. Krátce před ukončením leče, když jsme na sebe s Dzúrem již viděli, se vysoko táhnoucí kohout stočil a letěl zpátky. Po mém výstřelu sebou znatelně trhnul, chtěl jsem zatuplovat, ale kohout začal stoupat kolmo vzhůru. Klasická "korouhvička", jak z učebnice. Zlomil jsem flintu, frajersky foukl do laufu a pak jsme jen sledovali, jak kohout stoupá do výšky snad 100 m, tam se "sbalil" a zhaslý dopadl na zem. Na poslední leči mi Dzúr říká :"To byla nejlepší rána, jakou jsem viděl za celý hon" - a já na to : "Soudruhu ministře, však to taky byla nejlepší rána na bažanta, jaká se mi v životě povedla". A tak to již zůstalo, za víc než 40 let se mi nepovedlo nšco podobného zopakovat.

Moje nej...Vždy nějaké bylo,pak přišlo další a další,spousta krásy a radosti,ale i úplně naopak.A tom vám teď píšu:
Před deseti lety jsme založili HS,naprostou většinu práce jsme odvedli my,myslivci.S končícím nájmem došlo na různé nápady,jako např.ať střílí jen majitelé pozemků a místní atd.Ale tato aktivita nepřišla zvenku,od sedláků,ale od našich ,vesměs mladých ,členů MS!A na valné hromadě se z toho stala podmínka dalšího nájmu.A tak musela třetina členů odejít(dobrovolně-jak jinak),aby MS prodloužili nájem honitby.I členka,která je tu od r.1963!
A ti "chytří"teď říkají:"To se nemělo stát,to byla chyba."Ale holt,šíp vystřelený,slovo vyslovené....
A tak nás čeká nej...dalších deset let,kdy se nám bude myslivčit lépe a radostněji!I my,kteří zůstali,máme nějak hořko v hubě....
Tak to je ten můj NEJ...zážitek poslední doby.

Proude podle mě to vše začalo s DDT a už se to rozjíždělo.

A mimo misu chlapi,cim to je,ze uz nejsou?........proud

Musím potvrdit co popsal Děda z lesa.Začínal jsem ke konci sedmdesátých let jako mladík na Podřipsku v sev.kraji.Když jsem přišel na svůj první hon, tak se mě hospodář zeptal"mladej, kolik máš patron" já hrdě řekl, že 150 a on mě poslal domů pro patrony.Táta šel se mnou jako honec a já mu v prvním kole střelil 24 zajíců(byl na mrtvici)Střílelo se tak 1200 - 1400 zajíců.Každej střelec měl svýho honce a končili jsme tak, že jsme si je už jen nadháněli, protože nikdo neměl už čím střílet.Pro zvěř se chdilo druhý den a s tátou jsme jezdili s kárkou.Rozdávalo se to po vsi, pak už to nikdo nechtěl jíst.Na honě zvěř vozili dva valníky tažené koňmi, později traktory.Taky se v té době(podle mě) líp střílelo, protože myslivci měli daleko víc příležitostí.V současnosti jsem si na zajíce nevystřelil asi 10 let.

Tak já se také přidám.
Loni jsem jednoho hezkého pozně letního večera zasedl na kazatelnu, tak 200m od lesa. Den předem jsem tam viděl 2liščata na posekané louce. Tak půl hodiny před setměním vidím první lišče, jak si to štráduje přímo ke mně. Pustil jsem ho tak na 80m a dobrou ranou ulovil. Hned po ráně vidím na kraji lesa lišče druhé. To mi přišlo na 30m a také po raně zůstalo. Řikám si, paráda, tak mám 2 a už si to štráduje 3! Vše se kompletně opakovalo celkem 6 krát a mně po 6ti ranách leželo vedle posedu 6 liščat!!! Se samou tmou se na hraně lesa ukazala stará liška. Svolávala mladé, marně! Přišla se podívat, kde jsou mladé a já jí poslední patronou ulovil také. Kamará mi volal, co tam vyvádim. Když přijel, tak nevěřil vlastním očím :-))

Martine, i já jsem byl šokován, považoval jsem severní Čechy za zdevastovanou a mrtvou krajinu, kde kromě kouře nic není.
Ale pokud je zde nějaký severočeský pamětník té doby, určitě tam ty nebývalé stavy drobné, zejména zajíců, potvrdí.

Tak já přidám ještě jednu.
Na tom místě,jak jsem vodil toho srnce se mi ten rok jestě povedlo ulovit během 10 minut ze stoličky lišku a divočáka v nizoučkém ječmenu mezi řepkou a kukuřicí,u nás v polní honitbě je to omyl potkat divočáka.Seděl jsem na zemi,kamarád byl na mojí boudě a přes sms se informovali co vidíme.
Kamarád napískával srnce došel mu lovný roček,píšu sms ať loví,ale ať koná rychle neb tu mám lišku,sms zpátky "odehnal ho MAJESTÁT" namířím na hlavu na 110m a lišče je po ráně v ohni,dojdu pro něj a posílám mms s liščetem.Sednu na stoličku,zapálím si a pod nohama prohlížím lišče.Jen tak po očku mrknu doleva a na 140m ode mě 2 lončáci u kukuřice.Namířím,střílím,lončák značí a telefon od kamaráda.Co tam vyvádím.Rychlý popis událostí,jedu pro foxlíka,krátký dosled a radost zdvojnásobená,že jsem tam s kamarádem.
Na druhý den jsem tam seděl znova,nějak jsem to rušení divočáka a práci potřeboval dostat z hlavy.Už se šeřilo a v tom ječmenu lišče.Flinta do trojnožky.rána na hlavu a odchod domů.
Tam na tom místě jsem definitivně podlehl lovu ze země.

Tohle si možná někteří pamatují, psal jsem to před pár lety na starém fóru. Stejně jako minulý týden i tehdy našel kamarád Jarda srnčí padlinu. Má na to dar. Napůl sežraná, napůl zamrzlá ve sněhu, k ní vyběhaných několik "dálnic" ze všech stran. No a Jardu povinnosti zanesly jinam, takže jsem zasedl já. Moje souhrnné úlovky se daly tehdy spočítat pomalu na prstech jedné ruky. Čekal jsem napůl schovaný za kmenem smrku. A po třičtvrtě hodině vidím, jak z blízkých vrbiček od potoka hopká kuna. Konečně! Už rok jsem měl papíry a ještě jsem žádnou neulovil,ani na dostřel žádnou nepotkal. Lišky, no to vůbec, tehdy je skosila prašivina a potkat lišku byl nefalšovaný zázrak. Možná to znáte, ale to pak ve vás vzrůstá pocit, že kuna nebo liška, to je jakýsi bájný tvor, o kterém vám vyprávěl děda před spaním, ale abyste je uviděli na živo...no to by bylo jako potkat jednorožce. A vida,jeden takový jednorožec dohopkal k újedi a jal se hodovat. No rozklepal jsem se jako drahej pes..."Hlavně si ju nezradit, hlavně ju nezradit, když jí zradím, další určitě zase rok nepotkám!" takové myšlenky se mi honily hlavou. Srovnal jsem téčko a BAC kuna zamávala oháňkou a zůstala v ohni. Hned jsem pro ní utíkal, pokochal se a s velkou radostí ju uložil vedle stoličky. Krásná skalačka. Píšu všem mysliveckým kamarádům, že se zadařilo. To bylo gratulací!:) Rozhodl jsem se ještě počkat, co kdyby něco. Za necelou hodinku po první raně vidím u kusu další pohyb, tentokrát přišla neviděná schovaná za mezičkou. Srovnám mušku a druhá rana nechává v ohni druhou kunu. Na nástřelu na mě čeká žluťoučká lesačka. Celou hodinu jsem tak tajně doufal, zdalipak bych po té roční smůle nemohl mít kus pořádného štěstí. A ono jo - za jednu čekanou jsem ulovil své první dvě kuny v životě a hned lesní i skalní zaráz. To už se asi jen tak někomu nepovede. Obě tu na mě teď koukají ze zdi s trofejemi. O pár dní později jsem opět zasedl ke stejné padlině a během 20ti minut se přišla podívat druhá liška mé lovecké kariéry. Vedle kun se hrdě vyjímá liščí lebka o síle 25,6 bodů. Tedy ve dvou čekaných uloveny na jednom čtverečním metru dva životní úspěchy, první dvě kuny a zlatý lišák...no pohádka:)

Když jsem si přečetl nadpis , tak mne napadla stejná událost, jak popisuje Josef. Kdo se dostal do situace, kdy m u s í odstřelit zdivočelý dobytek,tak to je adrenalin jako bejk. Mám zkušenost ve dvou případech, kdy došlo k útěku z pastvin krávy s teletem, a býka z jatek. Jednalo se o kusy přivezené z Kanady na maso,přesný název plemene nevím.Po měsíci na svobodě byli opatrní jak divočáci.Kdo si myslí, že odstřelit krávu v lese je jednoduché, tak by se šeredně mýlil. Ve druhém případě utekl býk z jatek, když normálně prošel palubkovými vraty.Nakonec se všechen dobytek dohnal a byl odstřelen, ale ti, kteří na ně stříleli, tak měli jasno, že když minou,tak to nerozchodí.Já se sice nemohu pochlubit žádnou mega trofejí, ale postačuje mi pobyt v přírodě nebo mezi kamarády. V dnešní uspěchané době si člověk na tom najde něco hezkého a uklidňujícího. Co popisují kluci o těch psech, tak jsem na tom stejně.

Přiznávám se, že jsem velký jedlík. Normálně sním ke svíčkové 1 knedlík, když mám velký hlad, i 1 a půl - pochopitelně nakrájené na plátky... A jednou se mi na poslední leči po honě stalo, že si do mne rýpl kolega, který měl na starosti kuchyni - že si dnes nezasloužím večeři, protože jsem nic nestřelil. Na to jsem mu odpověděl, že má sice pravdu, ale kdyby se to mělo brát suma sumárum za celou sezónu, tak co se týče celkové hmotnosti ulovených kusů, nikdo na mne nemá.
Tenkrát totiž místním zemědělcům uteklo do lesa stádo jalovic. Většinu sice pochytali, ale 7 jich zdivočelo a začaly řádit jak černá ruka. Dokud se pohybovaly jen po revíru, vyžíraly seno z krmelců a ničily slaniska, našim stížnostem se statkáři jen smáli. Ale jedné krásné noci navštívily urnový háj na okraji města a zdevastovaly ho jak parta vandalů. Do věci se vložila policie - a následující den mě jako mysliveckého hospodáře navštívil šéf Podhoranu a prosil, abychom proboha zorganizovali nějakou akci a postříleli ten dobytek...
Hned následující den jsme vyrazili. Většina střelců obstoupila leč, kde se ta "škodná" zdržovala a já s několika dalšími jsme vyrazili po stopách. Po chvíli jsem slyšel první ránu. "Už jsou v nich", povídám kolegovi - a následovala bubnová palba. Padlo asi tak 15 nebo 20 ran. Když jsem vylezl z lesa, slyším strašné bučení - postřelená jalovice stála ve křoví a příšerně řvala. "Doražte někdo to hovado" volám. Kolega zaklekl, namířil na hlavu, padla rána a padla i jalovice. "Tak jsme hotovi", povídám. "Josefe, kdepak, ony utekly přes pastvinu do druhého lesa". "Tak kolik jste jich střelili ?" "Čtyři..." Nedalo se nic dělat, musela následovat další leč. Chlapi se představili, já jsem zůstal jako zadák a pro větší přehled jsem si vylezl na kazatelnu. Do leče šel jen jeden člověk s jezevčíkem a za chvíli slyším jeho hlášení. Zvěř se pohybovala po okraji lesa, ven se jí nechtělo a předpokládal jsem, že v tomto případě jde opravdu o černou zvěř a ne o dobytek - prasátka tohle mají ve zvyku. Jenže jsem se mýlil a tři jalovice s ocasy auf vyrazily asi 80 m ode mne z lesa a snažily se rychlým během tu pastvinu překonat. Nikdy předtím a nikdy potom jsem z kulovnice nedokázal tak rychle opakovat. Mířil jsem na hlavu a jednou jsem chybil, nicméně po čtyřech ranách ležely 3 jalovice cca po 10 m od sebe. A pánové, když taková jalovice v plném běhu udělá kotrmelec jako zajíc, to je nezapomenutelný zážitek ! Takže když se vrátím k začátku svého vyprávění, nakonec musel každý uznat, že jsem na tu večeři opravdu nárok měl.

Tome prachy klidně lifruj ke mně! :-) já se přiznám že na trofeje jsem spíš bordelář.fakt pro mně je víc zážitek a moje nej byl můj první kus spárkaté (srna).no to byla hrozná operace :-).

Tome když odejde pes je to strašné.já jsem takový posera že třeba některé příběhy o psech nemůžu ani číst ,např v "Pobarvenou stopou" o barváři který strhl hubertus a umřel,to samé v "Nejkrásnější příběhy o psech".někdo třeba řekne že jsou to pohádky ale mně to strašně dojímá i když to čtu po desáté :-).jinak velkou trofej žádnou nemám ale třeba i k malé trofeji patří silný zážitek a to je pro mně víc než zaprášené paroží.letos se mi třeba podařilo že 4 čekané po sobě jsem vždy ulovil prase,taky slušné.každá čekaná jinde u kamarádů a vždy se zadařilo.

RE: Prroud, původně jsem to nechtěl napsat ale nakonec risknu to, že mě možná někteří lidé budou mít za blázna. Jde o to, že zvířata duši mají, aspoń psi určitě.Když mě zemřel můj pes, tak ještě téhož dne večer se na chodbě kde nikdo nebyl ozvaly kroky, přesně jako za jeho života, když si šel pro krmení a ozval se zvuk té porcelánové misky, jako by ji někdo po dlažbě popostrčil. Brit se byl se mnou ještě naposled rozloučit...

Za tohle si dokazu Tome vazit lidi,a moc dobre vim proc...potkal jsem hodne lidi-lovcu,ale taky lidi-rezniku(masaru s radosti ze zabijeni)....proud

To jsou nekrasnejsi zazitky,proste bomba Pavle,mam dva,popisu ten pravdepodobnejsi,jinak me obvinite z latiny:-))),omlouvam se dedovi ze jde o whitetaila(jelenec) a neni z CR.Vyrazil jsem na lov lukem,na srnce po kterym jsem sel uz pres tejden.Zoufale jsem si sednul do nizkejch drevin uprostred palouku na zem u lesa.On me vzdycky jinak dokazal prekvapit.Polozil luk,sedim a volam,cekam ho od lesa,no samozrejme ze mi prisel za zady:-).Jenze jsem ho mel na 3 metry,jak jsem sedel a byl mensi nez on,nebal se a ja uplne ztuhnul neschopnej pohybu,nadherna podivana,dodnes cejtim ten svuj obdiv.Zasusteni travy pri pokusu vzit do ruky luk mel vzdycky za nasledek jeho okamzity zpozorneni,takze je jasny jak to dopadlo:-).Ale zazitek jeden z nejnadhernejsich myho zivota,snad stejne pekny bylo uz jen moje setkani s rudlem vlku :-)...a mimochodem,od ty doby me nikdo nedokaze presvedcit,ze zvirata nemaji dusi a iq,nema cenu se o to ani pokouset :-)....proud

A hned přidám můj vousatý "rekord" (1974), který jsem tady již uváděl a mnozí tomu nevěřili.
Na soli (vysypaný valník) ve skupině boroviček mezi hlubokými lesy se mi podařilo ulovit během asi 3 hodin celkem 32 holubů a to ještě na 28 ran (kulobrokem přes puškohled na sedící holuby), pokud usedli dva vedle sebe, byli oba.
Lovil jsem tam ještě dlouhá léta, ale už jsem se nikdy nedostal přes 20 holubů.