Omluvte prosím můj sentiment aneb Jak to všechno začalo...
Vložil: Erika Doležalová | Upravit článek | 15.02.2011 10:07 | zobrazeno: 3828
Je 12. ledna 2008 a já sedím se svým partnerem na vysoké kazatelně. Je to moje první čekaná a poprvé mám mít možnost lovit zvěř... Sedím jako pecka a okolí ani moc nevnímám. Z lesa na konci louky vytahuje skupinka vysoké, chvíli se v klidu paství a pak se od ní jeden kus oddělí. Pomalu míří po louce směrem ke kazatelně. Pečlivě ho prohlížíme, je to odstřelový špičák! Když mě partner vybídne k uchopení kulovnice, která do té doby stála pokojně v rohu kazatelny, srdce se mi rozbuší. Mám? Nemám? Znovu a znovu chci jelínka prohlížet dalekohledem, a to i za cenu, že bude zrazen a odejde, po chvíli už na něj koukám přes optiku zbraně... Staří indiáni prý věří, že je-li člověk poctivý a spravedlivý, zvíře se mu samo nabídne jako dar... Výmysl? Pohádka? Kdo ví... Jelen nebyl sám, přesto pouze on přišel na dostřel. Chvílemi naprosto klidný a během okamžiku pozorný a nejistý. Přesto stále zůstával na místě, jakoby smířený se svým osudem a čekající na jeho naplnění... Až příliš náhod na to, aby to byly opravdu jen náhody...
Nespěchám. Pokud je tento den skutečně určen, aby byl jelínek uloven, neodejde. Už nepřemýšlím nad tím, nad čím by každý lovec měl – bezpečně obeznaná zvěř.. odpovídající vzdálenost.. správné umístění rány... Hlavou mi teď víří myšlenky a úvahy o lovu jako takovém. Má člověk vůbec právo ukončit život jinému tvoru? Vzít život, který nedal? Nezabiješ! zní mi v uších páté Boží přikázání... Nevhodný pro chov.. průběrný.. slabá trofej... Jak malicherné se zdají být všechny ty všeobecně přijímané chovatelské zásady ve chvíli, kdy na živé zvíře míříte kulovou zbraní a rozhodujete o tom, zda bude žít, nebo zemře... Jste žalobcem, obhájcem, soudcem i popravčím zároveň...
Dívám se na jelínka z posedu, který dokonale zakryje přítomnost lovce. Dokáže však zakrýt i jeho svědomí? Je dostatečnou bariérou, která zbrzdí nutkání sundat prst ze spouště, sklonit zbraň a říct Běž, jsi volný!? Ne, jsme to my, kdo zodpovídá za své činy, jen my sami musíme najít důvod a vysvětlení svého jednání. Jedna z dalších moudrostí pak praví, že něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít...
Je rozhodnuto. Zazní výstřel a jeho ozvěnu nenesou jen lesy a skály, ale i moje srdce a duše...
Stojím u zhaslého jelena a moje pocity se různí. Prožívám radost i smutek, štěstí i zoufalství, pokoru i bolest. Skláním hlavu a slzy mi nezadržitelně stékají po tvářích… "Děkuji za tvůj dar," šeptám vděčně a ruce bezmyšlenkovitě spočinou na krku ušlechtilého zvířete. "Odpusť mi..."
Přistoupí-li člověk k lovu zodpovědně a s upřímnou pokorou, ukážou mu zde skály svou krásu a vlídnost a sešlou do jeho blízkosti jeleny – zvěř elegantní, silnou a zároveň citlivou, plným právem nazývanou zvěří královskou...
Možná v budoucnu ulovím jiného jelena. Možná bude jeho ulovení zajímavější. Možná bude jeho trofej silnější, pro jiného lovce na pohled lepší... Pro mě ne. Vše pro mě bylo tenkrát poprvé – první rána z kulovnice, první střelba na zvěř, první jelen... A za to vděčím právě jemu a proto si zaslouží být už navždy tím nejlepším...
Je 12. ledna 2008 a já sedím se svým partnerem na vysoké kazatelně. Je to moje první čekaná a poprvé mám mít možnost lovit zvěř... Sedím jako pecka a okolí ani moc nevnímám. Z lesa na konci louky vytahuje skupinka vysoké, chvíli se v klidu paství a pak se od ní jeden kus oddělí. Pomalu míří po louce směrem ke kazatelně. Pečlivě ho prohlížíme, je to odstřelový špičák! Když mě partner vybídne k uchopení kulovnice, která do té doby stála pokojně v rohu kazatelny, srdce se mi rozbuší. Mám? Nemám? Znovu a znovu chci jelínka prohlížet dalekohledem, a to i za cenu, že bude zrazen a odejde, po chvíli už na něj koukám přes optiku zbraně... Staří indiáni prý věří, že je-li člověk poctivý a spravedlivý, zvíře se mu samo nabídne jako dar... Výmysl? Pohádka? Kdo ví... Jelen nebyl sám, přesto pouze on přišel na dostřel. Chvílemi naprosto klidný a během okamžiku pozorný a nejistý. Přesto stále zůstával na místě, jakoby smířený se svým osudem a čekající na jeho naplnění... Až příliš náhod na to, aby to byly opravdu jen náhody...
Nespěchám. Pokud je tento den skutečně určen, aby byl jelínek uloven, neodejde. Už nepřemýšlím nad tím, nad čím by každý lovec měl – bezpečně obeznaná zvěř.. odpovídající vzdálenost.. správné umístění rány... Hlavou mi teď víří myšlenky a úvahy o lovu jako takovém. Má člověk vůbec právo ukončit život jinému tvoru? Vzít život, který nedal? Nezabiješ! zní mi v uších páté Boží přikázání... Nevhodný pro chov.. průběrný.. slabá trofej... Jak malicherné se zdají být všechny ty všeobecně přijímané chovatelské zásady ve chvíli, kdy na živé zvíře míříte kulovou zbraní a rozhodujete o tom, zda bude žít, nebo zemře... Jste žalobcem, obhájcem, soudcem i popravčím zároveň...
Dívám se na jelínka z posedu, který dokonale zakryje přítomnost lovce. Dokáže však zakrýt i jeho svědomí? Je dostatečnou bariérou, která zbrzdí nutkání sundat prst ze spouště, sklonit zbraň a říct Běž, jsi volný!? Ne, jsme to my, kdo zodpovídá za své činy, jen my sami musíme najít důvod a vysvětlení svého jednání. Jedna z dalších moudrostí pak praví, že něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít...
Je rozhodnuto. Zazní výstřel a jeho ozvěnu nenesou jen lesy a skály, ale i moje srdce a duše...
Stojím u zhaslého jelena a moje pocity se různí. Prožívám radost i smutek, štěstí i zoufalství, pokoru i bolest. Skláním hlavu a slzy mi nezadržitelně stékají po tvářích… "Děkuji za tvůj dar," šeptám vděčně a ruce bezmyšlenkovitě spočinou na krku ušlechtilého zvířete. "Odpusť mi..."
Přistoupí-li člověk k lovu zodpovědně a s upřímnou pokorou, ukážou mu zde skály svou krásu a vlídnost a sešlou do jeho blízkosti jeleny – zvěř elegantní, silnou a zároveň citlivou, plným právem nazývanou zvěří královskou...
Možná v budoucnu ulovím jiného jelena. Možná bude jeho ulovení zajímavější. Možná bude jeho trofej silnější, pro jiného lovce na pohled lepší... Pro mě ne. Vše pro mě bylo tenkrát poprvé – první rána z kulovnice, první střelba na zvěř, první jelen... A za to vděčím právě jemu a proto si zaslouží být už navždy tím nejlepším...
 Skály a jeleni - jak rádi se tam rok co rok vracíme... |  Brzy ráno - než vysoká odejde zpátky do skal... |
Komentáře:
| Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se.... |
Autor: Martin Skřivánek | 19.03.2011 18:24
to je fakt pěkné!
Autor: Erika Doležalová | 04.03.2011 10:49
Františku díky a to byste koukal, jakou jsem za fotku onoho špičáka dostala na myslivost-lovectví sodu... Jelínek byl hraniční - 26 a 27 cm, kritérium chovnosti je 30+, na přehlídce dostal zelenou ale stejně dusno... :-( Znechuceně jsem smazala všechny své fotky a ze zveřejňování jsem na dlooouho vyléčená.
Autor: Vrba Frantisek | 03.03.2011 21:33
Eriko moc hezky napsané jsi fakt šikulka.F.V
Autor: Milan Soukup | 24.02.2011 08:22
První lov se nezapomíná. Pak už to nikdy není "to první". M
Autor: jirka marek | 19.02.2011 13:41
Je topohlazení po duši,Eriko!
Lovu zdar!
Lovu zdar!
Autor: Pavel Neumann | 16.02.2011 21:23
Eriko nádhera, musím tě pořád obdivovat, jaký máš talent, moc pěkné ...
Autor: Radek Chadim | 16.02.2011 19:16
Podobné myšlenky při lovu prvního kusu zvěře jsem měl i já (a asi i spousta dalších), tehdy před těmi dvěma roky, jedním měsícem a jedním dnem :-) jsem taky přemýšlel, jestli můžu to sele ulovit, co na to řekne ta bachyně, že jsem ji střelil potomka, jaký to bude mít vliv na život tlupy, život zvěře v lese, jestli vůbec mám právo zasáhnout do života takhle velkého tvora (druhu zvěře), jestli je na těch 20 metrů vůbec trefím, jak daleko po ráně odejde, jestli jsem vybral správný kus a další milión naprosto pitomých otázek :-D. Dneska už řeším jen jestli lovit-nelovit, trefím-netrefím. Filozofické otázky už vymizely, ale první lov je první lov, na ten se asi vážně nikdy nezapomene.
Autor: Lukáš Turecký | 16.02.2011 18:19
Pro mě nádhernej článek. Je v něm cítit ta láska ke zvěři. Stokrát lepší článek, jak kdejaká odborná moudra. Málem se mi oko orosilo jak jsem tento příběh prožíval. Eriko moc pěkné!!!
Autor: Erika Doležalová | 16.02.2011 09:16
Tomio a ostatní, díky :-) Vždycky mi to trvá, než něco sesmolím (tohoto jelena jsem psala asi až po roce od ulovení), mám to dlouho v hlavě, když jsem v práci tak si v duchu přeříkám půl příběhu, pak sednu k počítači a dlouhé minuty "čumím" na prázdnou obrazovku a nevím jak do toho :-) Nejhorší je pro mě začátek, jak mám prvních pár vět, už to pak jde samo :-)
Autor: Tomio | 16.02.2011 08:58
Páni, tady nám roste spisovatelka. Druhý příběh a opět perfektní.
Autor: Erika Doležalová | 16.02.2011 07:59
Martine, není v nich nic odborného, "přínosného", není to praxe dlouholetého myslivce...je to prostě jen povídka a těch mají přebytek :-)
Autor: Martin Novák | 15.02.2011 21:44
Nechápu proč tak čtivý články Kasina odmítá.
Autor: Jiří Gabriel | 15.02.2011 11:07
Tohle by asi měli číst ti kteří tvrdí že myslivci mají nezkrotnou touhu po krvi a utrpení zvířat.