Dnes je 5.7. 2020. Slunce výchází v a západá v  | Měsíc výchází v a západá v

Kus za kus :-)



Vložil: Erika Doležalová | Upravit článek | 17.05.2011 13:40 | zobrazeno: 2200

Včerejší čekaná, vyjíždíme před půl sedmou a já celou cestu přemýšlím, kam si vlastně sednu. Není to jednoduchá volba, protože žebřík stojí u potoka, pokud je srnec v řepce, je to dobré ale pokud chodí z lesa, je to špatné :-) Druhá nevýhoda je, že políčko řepky, travnatý pás i pole kmínu "padá" mírně dolů, takže výhled je tím pádem omezen po horizont, který je v necelé půlce ploch..
Jsme domluveni každý na jeden žebřík asi kilometr od sebe, takže první budu vystupovat já. Jedeme po cestě a já registruju dvě srnčí hlavičky v kmínu, nečekají co budeme vymýšlet a odbíhají směrem k lesu :-( Na křižovatce skáču s veškerou výstrojí šipku z auta, jen abysme tam moc dlouho nerachotili. Pak už mažu podél řepky po cestě, u potoka vlevo v bok a zase podél řepky směr žebřík, s nadějí, že srnčí třebas neprchlo úplně ale bude tam někde stát.. Joo, stálo, ale v řepce, plná srna z ranní čekané mi málem skáče do náruče a mizí v lese a já v očekávání věcí příštích strhávám kulovnici z ramene a daunuju do trávy. Právě včas, protože nad řepkou se vznesl třemi skoky druhý kus, pak ale zůstal stát a jistí, kdo to tam zase otravuje. Pomaliličku sunu kukr k očím a za chvíli mi srdíčko skáče jako Tiumen s Váňou - je to ON! V duchu létají všechny nadávky, na které si stihnu vzpomenout (samozřejmě na mou osobu), protože ho mám před sebou sotva na 30 kroků a nemůžu dělat vůbec nic! :-( Vidím hlavu, vidím čtvrt krku a vidím matně siluetu zbytku. Doslova ČUMÍ snad deset minut, pak začne nadávat a já tam klečím jak v kostele a třepu se jak Tatramatka :-D Zaklínám Dianu i Huberta, aby srnce poslali směrem do lesa - měla bych asi 5m prostoru ke střelbě.. Kdepak. Páníček zjistí, že se asi nic neděje a za neustálého bekání se pomalu vysune z řepky, prochází travnatým pásem (óóó jak krásně by se střílelo, nebýt skutečnosti, že jsem pořád asi 20m od rohu řepky!) a vleze do kmínu. Teprve pak můžu skoro po čtyřech pelášit k žebříku s nadějí, že se na něj dostanu, srnce nezradím a "půjde to". Vše se zadaří až na poslední bod - nejde to :-) Srnec stojí skoro na horizontu, nic moc z něj nevidím a je to nějakých 150 metrů. Pak mi zmizí z očí a já nevím, jestli se uložil k odpočinku po tom nerváku nebo pokračoval dál a dál a dál... Tak sedím, vydýchávám stres a hlídám. Po půl hodině se zvedne. Kousek popojde a zase jistí. Zase popojde a zase stojí. Mám odjištěno, zamířeno, i na tu dálku tečka sedí jako mucha na zdi, ale ten horizont!!! Netroufám si, kdo ví jaký blázen tam někde zrovna může být.. Srnec jde dál, sem tam si něčeho kousne a za chvíli mi zmizí za horizontem podruhé a definitivně (pravděpodobně zatáhl zpátky do řepky) :-( Z lesa později vytahuje můj známý silný vidlák – druhý den se dozvídám, že kolegovi sedícímu na opačné straně lesa přišel na 10 metrů o hodinu dřív :-) a dělá si svoje večerní kolečko, tentokrát v opačném gardu než posledně (z lesa kolem kazatelny – kmínem k cestě, podél cesty, kmínem dolů, kolem žebříku do lesa)
Sedím do setmění, pak už to nemá smysl. Na horizontu se před mým odchodem ještě objeví srnčí silueta, ale je to mladičká srnečka.
Nevím, co jsme si s Dianou udělaly, že mi každý rok chystá takové extrabuřty, copak nemůžu jednu sezónu jen jednoduše přijít--obeznat--ulovit? Proč musím každý rok riskovat infarkt a nebo nahánět jednoho srnce obeznaného v dubnu až do září? :-(
Partnerovi přišel mladičký nadějný vidláček a pak na 40m srnec – nepřebarvený, v lýčí, do půl slech, velmi slušný ve zvěřině. Po telefonické rozpravě (můj názor byl pustit :-) si to vyříkali s Dianou – jedině kus za kus, čili večer ještě druhá čekaná na čuníky. Odjíždí před desátou a v půl jedenácté mi zvoní mobil. S ironií v hlase se ptám, jestli leží.. Odpověď mi vyrazí dech – prý ano a to ještě bachna funí z krytu a zahání odvážný zbytek tlupy, který by chtěl jít z lesa na louku.. Když je odvede pryč, můžu vyrazit. Beru baterku, psa a jedu. Jsem na místě za necelých deset minut a po příchodu na nástřel už následuje gratulace, poslední hryz a předání úlomku – na vnadišti leží dvě selata. Vyvrhujeme je až doma, obě bachyňky, hmotnost 29 kilo. Spát jdeme někdy před druhou ráno, ale stálo to za to. To mi dělá každý rok – srnce střelí hned 16tého no a když letos né srnce, tak aspoň prase a rovnou dvě..
Já si dám dnes večer reparát na svého srnce, pojedu dřív a k žebříku půjdu lesem a přes potok a to by bylo aby to nebylo..




Komentáře:


Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se....


Autor: Erika Doležalová | 17.05.2011 17:55
Milane, stalo se mi to jen jednou a máš pravdu, nebyl to tak silný zážitek :-)

Autor: Milan Soukup | 17.05.2011 14:04
Jednoduše přijít, obeznat a ulovit se taky někdy stane. Ale to by Tě nebavilo :-):-). M