První srnec
Vložil: Petr Havlín | Upravit článek | 18.06.2011 20:57 | zobrazeno: 4473
Poslední týden v květnu jsem se s kamarádem Petrem vydal do Krušných hor na poplatkový lov srnců. Počasí nám přálo, ubytování krásné a náš hostitel myslivecký hospodář se o nás staral jako o vlastní. Honitba ve které jsme lovili je režijní LČR. Spolu s okolními honitbami je tvořena komplexy krásných lesů. Po příjezdu jsme se převlékli, probrali podrobnosti lovu a pobytu a hned vyrazili na večerní čekanou. Už tento první večer jsem viděl mladého jelena a laň, Petr měl na krmelišti lončáky a oba jsme obdivovali krásu krušnohorské přírody. Druhý den mi náš hostitel řekl, že včera večer pro mě obeznal srnce jen s jedním parůžkem. Obeznal ho na větší vzdálenost, a tak nevěděl jestli chybí pučnice a nebo je parůžek uražený. Protože to měl být můj první srnec, tak jsem chtěl nějakého slabého nebo nejlépe raritku. Proto jsem tuto alternativu velmi přivítal.Večer jsme spolu na srnce vyrazili. Bohužel vál silný severozápadní vítr a tak jsme slyšeli srnce jen bekat, ale na paši nevyšel. Druhý den ráno bylo nádherně ale i přes teplé oblečení jsem pociťoval chlad. Nebylo divu, teploměr, jak jsme se později dozvěděli, ukazoval nulu. Přesto byl východ slunce na horské louce nádherným zážitkem. Hra slunečních paprsků, ptačí koncert a vůně probouzejícího se lesa vytvářeli magickou atmosféru. Srnec dal o sobě zase vědět bekáním, ale opět se mi neukázal. Vůbec mi to nevadilo, zvlášť, když jsem při zpáteční cestě našoulal na 30 metrů srnu.
Večer vyrážíme po sedmé hodině na čekanou. Je krásné počasí. Petr si sedl na kazatelnu do paseky s tím, že potom přejde na krmeliště. Bylo to dobré rozhodnutí vzhledem k pozdějším událostem. Pokračoval jsem ke své kazatelně, kam jsem dorazil v 19:35. Po předchozích zkušenostech jsem si myslel, že srnec se ukáže (pokud vůbec) až kolem deváté. Začal jsem si proto dělat fotky okolí. Zbytek luk a ovocných stromů po zaniklé osadě, spolu s výhledem na úbočí kopců a západem slunce tvořili krásnou scenérii. Fotil jsem a nasával atmosféru.
Minutu poté co jsem schoval foťák se v místě, které mi předtím ukázal Pepa, vynořil z malých smrčků srnec. Dalekohled k očím a je to on. Pravý parůžek chybí a vlevo šesteráček. Kouknu se na hodinky a je 19.50. Žaludek se mi zkroutil křečí, začal jsem prudce dýchat a srdce mi bije snad přímo za ušima. Beru kulobrok napínám napínáček a snažím se mířit. Téčko mi poskakuje po srnci a ne a ne se uklidnit. Nervozita ještě vzrůstá a tak hluboce dýchám a odlicuji. Snažím se uklidnit, ale zároveň mám strach, aby mi srnec neodešel doprava za stromy. Zkouším opět zamířit a už to jde lépe. Opatrně odjišťuji, sleduji téčko které má srnec usazené na komoře a zlehýnka tahám za spoušť. Zahřměl výstřel, který se vrací mohutnou ozvěnou. Srnec značí vyhozením zadních běhů a zabíhá napravo za stěnu stromů.Je 19:54.
Srdce mi tluče jak po maratonu a žaludek svírá křeč. Slézám z kazatelny a jdu na nástřel. Asi jsem si v tom rozrušení špatně zapamatoval místo, protože nemohu najít barvu. V hlavě mi pořád straší představa srnce se zásahem na měko který se trápí a odešel bůhvíkam. Volám Pepovi a ten mi radí chvíli hledat a pokud nenajdu dojet pro Petra a hledat ve dvou. V nejhorším případě by musel nastoupit pes. Hledám, ale po chvíli raději volám Petrovi. Ten naštěstí sedí pořád na pasece, kde má na rozdíl od krmeliště signál. Hned pro něj jedu a po návratu hledáme spolu. Na nástřelu ani ve dvou nenacházíme barvu a tak se vydáváme po směru srncova útěku. Za hradbou stromů je svažitá louka s pár solitéry a na ní dole navazuje mýtný porost který se rozprostírá až k potoku. V mýťáku se právě těží. Procházíme louku a pomalu vstupujeme do lesa. Najednou Petr srnce uviděl zhaslého dole kousek od potoka. Od nástřelu je to dobrých 150 metrů. Dávám srnci poslední hryz a sobě za klobouk úlomek. Potom se krátce pomodlím a děkuji Bohu a sv.Hubertovi. Celý tento lov byl pro mě velkým darem, poučením a školou nejen myslivosti.
Při vyvrhování zjišťuji, že srnec má ustřelenou spodní část srdce. Střílel jsem ráží 7x57R střelou SaB SPCE 11,2g na vzdálenost asi 65 metrů. Vstřel na pravém boku má průměr asi 1 cm a výstřel na levém asi 4cm. Při obeznávání jsem byl tak nervózní a vzrušený, že teprve teď zjišťuji, že srnec má pravý parůžek uražený asi 3 cm nad růží. Stáří srnce odhadujeme na 3-4 roky. Srnec ještě nebyl přebarvený. Váha vyvrženého kusu byla s hlavou a běhy 16kg. V srdci doufám, že si takový úlovek zasloužím, a tak se ve mně mísí mnoho pocitů. Radost,smutek, velká pokora před životem a smrtí a naděje. Lovu zdar!
Poslední týden v květnu jsem se s kamarádem Petrem vydal do Krušných hor na poplatkový lov srnců. Počasí nám přálo, ubytování krásné a náš hostitel myslivecký hospodář se o nás staral jako o vlastní. Honitba ve které jsme lovili je režijní LČR. Spolu s okolními honitbami je tvořena komplexy krásných lesů. Po příjezdu jsme se převlékli, probrali podrobnosti lovu a pobytu a hned vyrazili na večerní čekanou. Už tento první večer jsem viděl mladého jelena a laň, Petr měl na krmelišti lončáky a oba jsme obdivovali krásu krušnohorské přírody. Druhý den mi náš hostitel řekl, že včera večer pro mě obeznal srnce jen s jedním parůžkem. Obeznal ho na větší vzdálenost, a tak nevěděl jestli chybí pučnice a nebo je parůžek uražený. Protože to měl být můj první srnec, tak jsem chtěl nějakého slabého nebo nejlépe raritku. Proto jsem tuto alternativu velmi přivítal.Večer jsme spolu na srnce vyrazili. Bohužel vál silný severozápadní vítr a tak jsme slyšeli srnce jen bekat, ale na paši nevyšel. Druhý den ráno bylo nádherně ale i přes teplé oblečení jsem pociťoval chlad. Nebylo divu, teploměr, jak jsme se později dozvěděli, ukazoval nulu. Přesto byl východ slunce na horské louce nádherným zážitkem. Hra slunečních paprsků, ptačí koncert a vůně probouzejícího se lesa vytvářeli magickou atmosféru. Srnec dal o sobě zase vědět bekáním, ale opět se mi neukázal. Vůbec mi to nevadilo, zvlášť, když jsem při zpáteční cestě našoulal na 30 metrů srnu.
Večer vyrážíme po sedmé hodině na čekanou. Je krásné počasí. Petr si sedl na kazatelnu do paseky s tím, že potom přejde na krmeliště. Bylo to dobré rozhodnutí vzhledem k pozdějším událostem. Pokračoval jsem ke své kazatelně, kam jsem dorazil v 19:35. Po předchozích zkušenostech jsem si myslel, že srnec se ukáže (pokud vůbec) až kolem deváté. Začal jsem si proto dělat fotky okolí. Zbytek luk a ovocných stromů po zaniklé osadě, spolu s výhledem na úbočí kopců a západem slunce tvořili krásnou scenérii. Fotil jsem a nasával atmosféru.
Minutu poté co jsem schoval foťák se v místě, které mi předtím ukázal Pepa, vynořil z malých smrčků srnec. Dalekohled k očím a je to on. Pravý parůžek chybí a vlevo šesteráček. Kouknu se na hodinky a je 19.50. Žaludek se mi zkroutil křečí, začal jsem prudce dýchat a srdce mi bije snad přímo za ušima. Beru kulobrok napínám napínáček a snažím se mířit. Téčko mi poskakuje po srnci a ne a ne se uklidnit. Nervozita ještě vzrůstá a tak hluboce dýchám a odlicuji. Snažím se uklidnit, ale zároveň mám strach, aby mi srnec neodešel doprava za stromy. Zkouším opět zamířit a už to jde lépe. Opatrně odjišťuji, sleduji téčko které má srnec usazené na komoře a zlehýnka tahám za spoušť. Zahřměl výstřel, který se vrací mohutnou ozvěnou. Srnec značí vyhozením zadních běhů a zabíhá napravo za stěnu stromů.Je 19:54.
Srdce mi tluče jak po maratonu a žaludek svírá křeč. Slézám z kazatelny a jdu na nástřel. Asi jsem si v tom rozrušení špatně zapamatoval místo, protože nemohu najít barvu. V hlavě mi pořád straší představa srnce se zásahem na měko který se trápí a odešel bůhvíkam. Volám Pepovi a ten mi radí chvíli hledat a pokud nenajdu dojet pro Petra a hledat ve dvou. V nejhorším případě by musel nastoupit pes. Hledám, ale po chvíli raději volám Petrovi. Ten naštěstí sedí pořád na pasece, kde má na rozdíl od krmeliště signál. Hned pro něj jedu a po návratu hledáme spolu. Na nástřelu ani ve dvou nenacházíme barvu a tak se vydáváme po směru srncova útěku. Za hradbou stromů je svažitá louka s pár solitéry a na ní dole navazuje mýtný porost který se rozprostírá až k potoku. V mýťáku se právě těží. Procházíme louku a pomalu vstupujeme do lesa. Najednou Petr srnce uviděl zhaslého dole kousek od potoka. Od nástřelu je to dobrých 150 metrů. Dávám srnci poslední hryz a sobě za klobouk úlomek. Potom se krátce pomodlím a děkuji Bohu a sv.Hubertovi. Celý tento lov byl pro mě velkým darem, poučením a školou nejen myslivosti.
Při vyvrhování zjišťuji, že srnec má ustřelenou spodní část srdce. Střílel jsem ráží 7x57R střelou SaB SPCE 11,2g na vzdálenost asi 65 metrů. Vstřel na pravém boku má průměr asi 1 cm a výstřel na levém asi 4cm. Při obeznávání jsem byl tak nervózní a vzrušený, že teprve teď zjišťuji, že srnec má pravý parůžek uražený asi 3 cm nad růží. Stáří srnce odhadujeme na 3-4 roky. Srnec ještě nebyl přebarvený. Váha vyvrženého kusu byla s hlavou a běhy 16kg. V srdci doufám, že si takový úlovek zasloužím, a tak se ve mně mísí mnoho pocitů. Radost,smutek, velká pokora před životem a smrtí a naděje. Lovu zdar!
 Pohled z kazatelny na místo kde vyšel srnec. |  |  |
Komentáře:
| Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se.... |
Autor: Václav Sládek | 19.06.2011 09:12
Petře Lovu zdar.Tvůj článek mi připoměl ulovení mého "prvního" srnce měl v pravo ostrou špic s náznakem výsady a v levo zbytek pučnice pod kůží.Věk dva roky.Měl jsem tenkrát podobné pocity a tvůj hezky napsaný článek mi je živě přiblížil ve vzpomínkách.