Myslivecké fórum

Vložil: Erika Doležalová | Upravit článek | 22.01.2012 18:23 | zobrazeno: 4490

Naše lovecké výpravy "na sever" ke kamarádům jsou už několik let prakticky totožné - na jelenní říji, později na holou vysokou a divočáky. Tentokrát jsme si nezvykle udělali i třetí výlet - na prasátka, lišky a případně ještě nějakého jelínka nebo koloucha. Na první celonoční čekanou jedu "K vojákům" - moje oblíbená kazatelna, perfektní výhled přes velkou pláň, mám odtud uloveného lončáka, koloucha a jezevce. Jenže počasí ne naprd, ale doslova na ho*no :-) Vichr jako blázen, pak dokonce i blesky a hřmění. Naštěstí už je jedenáct hodin, do rána to snad teda vydržím. Když jsme přijeli, nebyla tam ani vločka a najednou se spustila vánice, že bylo za 10 minut bílo. Tak aspoň jedno plus. Kolem půlnoci mi před kazatelnu přišla liška, koukla na mě do okénka a zase utekla :-) Podruhé, asi o tři hodiny později, už byla statečnější a proběhla. Na kulovou ránu nemožné, šla sotva 20 kroků od kazatelny. Před rozedněním v dálce na pláni další liška, mnohem větší, ale to zas bylo moc daleko. Ráno jsem zmrzlá jak preclík, už se těším do tepla, na kafíčko s rumíčkem, jak říká kolega :-)
Po snídani jdeme šoulat do skal. Jdeme každý zvlášť, můj partner nad cestou pod skalou, já asi 50 metrů pod cestou a Jarda po hraně. Možnosti lovu jsou takřka neomezené – jelen, kolouch, divočák. Jsem asi v polovině cesty, když padne rána. Volám partnerovi se slovy „Jestli Jarda nešlápl do prasat, tak má uloveno!“ Vtom zazní druhý výstřel. „Tak to jsou prasata!“ Jdu dál, za chvíli dostávám telefonickou informaci od partnera – potvrzuje moji domněnku, Jarda ulovil divočáka. Jdeme za ním mu pomoct, chvilku trvá, než se najdeme, přeci jen terén je zde dost náročný. Jde nám radši naproti a pak nás vede ke zhaslému lončákovi, který po zásahu ráží 30-06 Spr. zůstal v ohni. Líčí nám celý lov, během šoulání náhle zahlédl prase, vystřelil, ale bohužel chybil. Najednou začaly ze zálehů za kameny a pod padlými stromy vyskakovat další a další kusy, celkem jich bylo kolem deseti a poměrně pomalu odbíhaly dolů. Než si – dlouholetý „kulobrokař“ - porozumněl s přebíjením vypůjčené kulovnice, stihl už jen jednu ránu, zato ale perfektní. Cesta dolů už perfektní nebyla, naopak. Strmý sráz plný větví, pařezů, kamení... Já nesu svoji kulovnici a dva dalekohledy, partner kulobrok a Jardovu zbraň, ten táhne divočáka. No, táhne.. Spíš ho nechává kutálet. Vždycky kousek zatáhne, prase se rozjede a Jarda už ho jenom brzdí a směruje. Směju se mu, aby mu prase náhodou neuteklo. Místy ho koulí jako popelnici... Cesta trvá nekonečně dlouho, ale konečně jsme dole, nakládáme úlovek do auta a vracíme se na základnu.
Na další čekanou vyrážím dřív, už ve 20hod, tentokrát jdu "Na olše" - druhé oblíbené místo (jinam než na tyhle dvě vlastně nikdy nechodím :-) odtud mám prvního jelena, sele a lišáka. Dlouho se neděje nic, zase celkem fouká, ale je to lepší než předchozí večer. V půl jedné prvních pět kusů vysoké, laně s kolouchy. Za půl hodiny první liška a hned za ní běží druhá. Kolem třetí ráno další tlupa vysoké, tentokrát 14 kusů, laně, kolouši a jeden jelínek. Pak zase lišky, běhají po dvou, ale všechno daleko! Kaňkování v plném proudu, z lesa vpravo štěká lišák, vlevo se ozývá liška, za chvíli ticho - asi už se našli :-) Vysokou mám kousek od kazatelny, koukám na ně a prosím Dianu, ať mi místo nich pošle prasátka.. Kdepak, černá nikde, vysoká odchází do lesa. Hele, další liška, ale zase moc daleko. Koukám na hodinky, už je sedm, za chvíli se rozední a "bude po srandě".. Nebude, přichází další tlupa vysoké. Teď už je prohlížím přes puškohled, jdou jako vláček a jakmile se za čtvrtou laní zastaví slabší kolouch, usadím kříž před poslední žebro (stojí mírně šikmo zezadu :-( a mrazivým ránem třeskne výstřel. Celá tlupa se rozbíhá k lesu, koukám, kdy se nějaký kus odpojí nebo něco...a nic. Mizí v lese, beru dalekohled, prohlížím louku..Vždyť támhle leží.. Nechce se mi do zimy, mám v plánu ještě půl hodinky posedět, jenže od lesa běží zase liška, druhá těsně za ní, ještě aby mi tak šly úlovek zkontrolovat.. Tak radši lezu dolů a šlapu do mírného kopečka, kolouch je dávno zhaslý. Vzdávám mu poslední poctu, uvazuju nylonovou šňůru a hurá zpátky. Střílela jsem na cca 100 metrů, zhruba stejně se ještě proběhl, no než se dostanu zpátky ke kazatelně, jsem zahřátá jak topení :-) Vyvrhnout, nahlásit úspěch :-) a počkat na transport. Pak rychle snídaně, kafe a hurá do skal..
Opět pouze čerstvé stopy, nahoru na skalnatá plata i dolů k loukám, spousta liščích stop, jednou od jezevce, jediná zvěř kterou ale uvidím je srnec. Rozhodujeme se, že končíme a vrátíme se k autu, které máme dole pod srázem. Já jdu asi 100 metrů pod cestou, partner po hraně, horším terénem, takže se za chvíli dostanu o nějakých 200 metrů před něj. Už jsem skoro u cesty, zastavuju se u potůčku, pár doušků ledové průzračné vody přijde vhod. Pak stoupnu na cestu, že se trochu vydýchám a půjdu dolů.. Najednou zahlédnu pod sebou mezi kmeny stromů pohyb... Stojím asi metr před břízou, která mě částečně kryje a už vidím laň, jak opatrně postupuje směrem ke mně. Za ní jde kolouch, není největší - budu lovit! Klesám na kolena a popolezu ke stromu, abych mohla opřít zbraň, kterou opatrně sundávám z ramene a napínám napínáček, abych ušetřila drahocenné vteřiny... Tím jsem zvěři zmizela ze zorného pole – jenže ona mě taky, a tak nevím, kde jsou a jestli stále jdou za mnou.. Najednou slyším šustot a obávám se, jestli mě nenavětřili – vítr byl totiž poměrně mizerný, točil se chvíli do tváře, chvíli do zad... Ne, zatím je to dobré, už vidím hlavu, krk a celou laň, za ní jde pomalu kolouch.. A pak zahlédnu špičáka a šmolu. Okamžitě měním plán, špičák dostane přednost, je odstřelový. Laň jde stále přímo na mě, čekám, že mě každou chvíli uvidí nebo navětří nebo cokoli, co způsobí, že mi všichni utečou... Nestane se, laň se náhle stáčí mírně vpravo ode mě, jakoby mě obcházela. Kolouch se maličko opozdil a špičák ho předešel. Jsou tak blízko, že skoro nedýchám, kupodivu se mnou necloumá lovecká horečka, jsem naprosto klidná. Už musím něco dělat a musím z volné ruky, uvědomuju si náhle a tak kolenem „ukročím“ vpravo od stromu, plynule vložím kulovnici do ramene a odjistím.. Mírně to cvakne a laň se zastaví. Špičák taky a jeho osud je zpečetěn – krk a břicho mu sice kryjí stromy, ale komora je odkrytá akorát.. Usadím na ní kříž a stisknu spoušť... Jelínek ukázkově značí, ale ikdyby ne, červená skvrna za lopatkou je víc než výmluvná a na nějakých 20 kroků nejde přehlédnout... Laň prchá dolů jako první, ostatní kusy za ní. Špičák je samozřejmě následuje. Cítím, jak mi v kapse vrní telefon - na co jsi střílela, zní dotaz. Popisuju lov a jdu se podívat na nástřel – zápory, barva a ve sněhu a listí krásně viditelná stopní dráha. Podívám se po ní a už ho vidím... Leží sotva 30 kroků ode mě, je zhaslý. Třistaosma prostě umí :-) Nemusím už na nic čekat, z nejbližšího smrku lámu větvičku a vzdávám jelínkovi poslední poctu. Děkuji Dianě za nezapomenutelný zážitek. Přichází partner a přijímám od něj úlomek s přáním Lovu zdar. Pak už je to zase jen dřina, stáhnout kousek mezi stromy, vyvrhnout a dotáhnout až k cestě – naštěstí je to jen asi 50 metrů. Tam už dojede auto. Jsem unavená, ale spokojená. Dobrá rána, správný odlov, tak to má být.
Je sobota, máme před sebou poslední čekanou, další den dopoledne odjíždíme. Jdu opět „Na olše“, viditelnost je tentokrát horší, sněhu ubylo a měsíc už nemá moc sílu. Dvakrát mi za noc přijde vysoká, prasata se bohužel zase neukázala. Chvilku po sedmé hodině ráno přichází čtyři kusy – tři laně a jeden kolouch, ale lovit už nechci a tak si je jen prohlížím. Před půl osmou všichni končíme, vracíme se na základnu, nakládáme zvěř, naše věci a odjíždíme s příslibem, že se uvidíme zase na jelenní říji.. A to už bude brzo, jen za necelých devět měsíců... Jen začne žloutnout a padat listí, nic nás zase doma neudrží..... Lovu a poctivé myslivosti zdar!