Takto vzpomínal na své začátky již zemřelý Pan MH
Vložil: Zdeněk Šváb | Upravit článek | 28.01.2013 10:46 | zobrazeno: 4049
Koroptví vzpomínky
Psal se rok 1952. Přicházel konec dne, blížil se letní podvečer. Úzká políčka se chystala vydat svoji úrodu. Z nedaleké vesnice se začal ozývat hlas zvonu. Za malou chvíli to začalo. Nejdříve z dálky nesmělé čiřik a pak stále těchto hlásků bylo slyšet více a více. V tuto chvíli se dala mezi lidmi a koroptví populací najít jakási spojitost. Obojí děkovali snad tomu nejvyššímu za prožitý den. Největší síla a spontálnost bohaté koroptví populace se ukázala vždy až v předjaří, někdy koncem měsíce února. Jakoby celá polnohospodářská krajina patřila jen koroptvím. Byl to čas snoubení koroptví. V tu chvíli narážely na sebe dva cizí rody. Nastal boj o své vyvolené. Vítězem se stal vždy ten nejsilnější. Staré párky však zůstaly po celý život spolu. Tak to vypadalo v době ještě, kdy příroda nebyla zničena. Cílem mého psaní pro čtenáře není psát nějaké idylky co bylo. To je už nenávratně pryč. Chci však seznámit s tím, jak u mnoho myslivců bylo cílem tomuto nejmilejšímu opeřenci pomáhat, aby jich bylo co nejvíce. Proto před kosením jetelotravin a vojtěšek se procházely tyto ještě úzká políčka a za pomoci psa ohaře byla snaha tyto hnízdící koroptve najít. Vzpomínám si, jak jsme u místního koláře nechali nařezat množství slabých kůlů a vydali se do polí. K dispozici byla chovná fena KO Herta z Barbořiny. Poradcem chovu nikdo jiný než legendární pan Knoll. Úspěch se dostavil. Za tři půldne hledaček bylo najito přes padesát hnízd, tehdy ještě většinou koroptvích, ale již se nacházely i hnízda bažantí. Byl to výkon, který se mi nadobro zapsal do paměti. Nikdy již, i když jsem v dalších desetiletí poznal nejméně deset ohařů, tak k tomuto výkonu se žádný z nich ani nepřiblížil. Složité však bylo tyto hnízdící koroptve oznámit majitelům polí, aby nedošlo při kosení k jejich zničení. Většinou tito rolníci byli uznalí a dokonce sesekli , zkrátili polovinu tohoto krytu. Tak to nebylo vůči lidem a škodné nápadné. Někteří dokonce určitou část nechali stát a posekli až bylo vyvedeno na krmení. I přes některé jednotlivce, kteří nepostupovali kladně, tak tato akce byla zdařilá. Bylo tu však ještě množství vajíček, které byly jinak vysečeny, nebo z různých příčin, kdy se koroptev na hnízdo nevrátila. Ty putovaly pod slepičí kvočny. V každé chalupě na vesnici se vždy nějaká v tuto dobu našla. Když nechtěly kvokat, tak se natřepalo ze stromů chroustů, a účinek se dostavil. Takto líhnout bylo lepší a přirozenější než byly v budoucnu líhně. Co však vylíhnutými kuřaty? Vzal se opět ohař, a šly se hledat vylíhnuté koroptví rodinky v přírodě. Zesilovaly se hejnka přidáním čtyř, pěti kuřátek. Museli být přibližné velikosti. Při této situaci se snažili rodiče vždy vetřelce odvést a snahou bylo značit svoje poranění. V tomto okamžiku se přihodil určitý již zmíněny počet kuřat mezi nehybné, poslušně skryté sourozence. Potom se co nejrychleji z toho místa zmizelo. Koroptví rodiče když se vrátili, tak hned prvně vysvětlovali našim kuřátkům, jak se mají chovat, když se setká s takovým nebezpečím. Na přenášení kuřátek byla dobrá hliněná, vypalovaná nádoba. Ta se doma vyhřála. Držela potřebné teplo.
Přichází však konec padesátých let, vrcholí tzv. „socializace vesnice“. V celé naši vlasti se zakládají dobrovolně-povinně zemědělská družstva. Trhají se hranečníky od malých políček. Ruší se meze, cesty, příkopy a přirozené kryty zeleně. Dochází k největší devastaci, se kterou se nemůže příroda již nikdy vypořádat. Mezi těmi všemi nejvíce postiženými-hmyzem, ptactvem, jsou i pochopitelně naše koroptve. Jsou vyhnány na zbývající cesty, svahy, zahrady, meliorační břehy. Mizí jim veliká možnost bývalých velkých teritorií. Nedá se přece hnízdit v lánu řepy, brambor, kukuřice. Komu však změna v krajině tehdy vyhovovala byl bažant. Větší možnost krytu, a hlavně úživnost. Příčinou byla hlavně kukuřice. Stává se v tuto dobu polní zvěří. Byl to tak dynamický rozvoj, že kde se dříve vůbec nevyskytoval, lovili po určitém čase stovky bažantích kohoutů. Jeho rozkvět měl i neblahý dopad na populaci koroptve. Bylo asi způsobeno tím, že na počátku snůžky vajec, kdy nebylo dostatek krytin, snášelo i několik bažantích slepic do koroptvího hnízda. Stalo se, že i v jednom bylo nalezeno i třicet bažantích vajíček. Bylo nutné tyto sklady hledat a denně je odebírat. Koroptví snůšku přikrýt mechem, tak, jak to vždy koroptev dělá, když opustí hnízdo. Pochopitelně, když se tato hnízda nenašla, tak i když koroptev na takovou snůšku zasedla, tak se vylíhly jen tři koroptve a třeba pět bažantíků.Na tyto společná hnízda nikdy bažantí slepice nesedla. Ty si vždy až později založily hnízda svoje. Tuto velkou nespravedlnost, která se na koroptvích dělá, jsem chtěl řešit tím, že v místech, kde seděla bažantí slepice na jisto že vyvede jsem její vejce vyměnil za koroptví. Ve třech případech, kdy zřejmě byl při vylíhnutí koroptvích kuřátek na blízku lichovní kohoutek koroptví, tak to bylo v pořádku. Vodili spolu. Tak to bylo i v případě, když jsem dal bažantí a koroptví kuřata společně. Ani v jednom případě se nestalo, že by bažantí slepice vodila koroptve sama.
Je doba, kdy ještě lidé na vesnici chovají dobytek. Jsou ještě koseny příkopy, svahy meliorací, a podobně. Koroptev se již snaží na dobro hnízdit a hledat obživu na těchto místech. Proto již koncem měsíce se hledají a nacházejí množství dolíků, kdy koroptve brzy do jedno z nich začne snášet. Zápisník se plnil poznámkami, určitými body a místy, kde koroptve zasedly. Přibližně po více jak polovině sedící doby jsem si z těchto hnízd brával po jednom vajíčku, označil, a číslo si zapsal. Sloužilo to k tomu, abych doma pod slepicí věděl, kdy dojde k líhnutí. Již se nedalo běhat a hledat se psem,. Úspěch najít takovou rodinku, pro jejich již malou početnost, byl minimální. Stalo se mi také, že při odebírání jednoho koroptvího vajíčka zasednutá koroptev vůbec hnízdo neopustila a klovanci do prstu hnízdo bránila. Pod kvočnou se vždy dolíhlo kuřátko ve stejnou dobu, jako v přírodě. Jeden den se naťuklo a příští den se vylíhlo. K adaptaci kuřat bylo nejlépe přijít před polednem, jak obeschla rosa. Celá tato rodinka byla již na blízkém mraveništi. Stalo se mi také, že jsem přicházel a slepička volala kohoutka, že rodinka je přichystána k odchodu. Proto bylo nutné chvíli počkat. Rozdíl mohl být mezi doma vylíhnutými kuřaty tři, čtyři dny. Starší týden se již adaptovat nedaly. Možnost zde byla také výměna vajíček. Urychlit snůšku, která byla vysečena. Pochopitelně když se koroptev na takové hnízdo vrátila. Nejlépe když byly na ťukané. Příští den byly vyvedené. Jakou věrnost a oddanost dovede mít ke svému hnízdu snad jen koroptev. Zasedla nízko v korytě potoka. Podle doma označeného vajíčka měla tato koroptev mít jíž vyvedeno. Když přicházím k potoku, tak vidím, že hladina zvednutého potoka zaplavila úroveň hnízda. Při odstrčení slepičky vidím naťukaná vajíčka a v nich již červy. Proto rychle se vracím domů, kde mám pod kvočnou vajíčka, ze kterých se již příští den budou koroptví kuřátka líhnout. Tato výměna se na poslední chvíli podařila.
Přichází však doba, kdy lidé na vesnici přestávají chovat dobytek. To se hlavně projeví tím, že přestávají kosit trávy na březích potoků, meliorací, cestách, náspech tratí a podobně. Zajímavé bylo, že při vyhledávání hnízd se našlo velmi malé procento hnízd v těch nekosených stařinách. Přednost dala tomu, kde se kosilo. Jednotlivá pole byla stále sjednocována do větších a větších celků. Začíná se více používat umělých hnojiv. Důsledek toho se hned dostaví. Mezi prvními mizí navždy cvrček, různé druhy kobylek, mravenci, chrousti, žáby a podobně. Nějaký život těchto živočichů se nachází ještě na svazích, meliorací, a polních cest. Tam však dochází k velkému soustředění těch, co chtějí také přežít- ježci, lasice, světlý tchoř. Důsledek toho je, že zde ani přes veškerou péči nevyhnízdí ani desátý pár koroptví. Byli to hlavně ježci, kteří se podíleli až sedmdesáti procenty na jejich ničení. Tak koroptev rapidně mizela z naší krajiny. V naší čistě polní honitbě bylo po dlouhá léta samozřejmostí vyhledávání hnízd před kosením ve vojtěškách a travojetelovinách. V tuto dobu zde žilo ještě množství bažantí zvěře. Ačkoliv mé vzpomínky mají dnes jen patřit koroptvím, tak okrajově se musím zmínit i o bažantu. Měli jsme již líheň na 1.000 bažantních vajíček. Dělali jsme to tak, že za pomocí psů ohařů jsme najitou hnízdící slepici si dobře poznačili. Před kosením jsme ji chytili do sítě. Vajíčka šla do líhně, slepice se zakomorovala doma. Po vylíhnutí kuřat putovala slepice do adaptační klícky spolu s kuřaty. Tímto způsobem jsme dovedli vrátit do přírody stovky a stovky bažantích a něco méně koroptvích kuřat. Konec tohoto způsobu nastal, když nám hnojiva, postřiky, pesticidy a herbicidy zničily přírodu. Tyto početné rodinky totiž hynuly hlady. Stalo se také, že se našla v okraji lánu ještě zasednutá koroptev. Jiná možnost záchrany zde nebyla než ji také odchytit. Byla zvlášť zakomorována a po vylíhnutí kuřat nastal stejný způsob jako u bažantů. Zde se ale oproti bažantům tolik nedařilo, jednak proto, že nebyla možnost vrátit přibližně koroptev do stejných míst, kde byla chycena. V další seči by bylo vše zničeno. Pokud koroptev po vyjití z klícky s kuřátky volala svého kohoutka a ten přiletěl, tak to bylo vše rychle v pořádku. Když se kohoutek nedostavil, a slepička zůstala sama, tak mnohdy jakoby si s tím nevěděla rady a místo aby nejdříve kuřátka pod sebou zahřívala, tak je nevýraznými zvuky dávala dohromady. Nikdy je však neopustila. Při chladnějším počasí byly zde ztráty. Zkoušel jsem dál bažantí slepici s koroptvými kuřátky do adaptační klícky. Tři dny jsem je nechal doma a přikrmoval. Vše bylo v pořádku, slepice na nich normálně seděla. Po vypuštění i když slepice bažantí nejméně půl hodiny svým způsobem je volala,tak za ní nešly. Jako by jí nerozuměly.To jsem zkoušel třikrát, a vždy jsem sbíral kuřata domů.Vyšly za sluncem. Je druhá polovina měsíce června. Doma máme podsazeno šedesát bažantích kuřat pod třemi bažantími slepicemi. Také poslední koroptví slepičku s osmnácti koroptvími kuřátky. Po dvou předešlých deštivých dnech se počasí umoudřilo a na obloze není ani mráčku. Bažantí slepice klováním do klícek dávají najevo, že chtějí jít ven. Kolem páté hodiny odpolední nakládáme vše do auta a jedeme do honitby. Do obilí nejprve pokládám slepice bažantí. Koroptev si nechávám jako poslední. Jelikož jsou slepice naprosto klidné, tak pomalu vytahuji branky. Tím vzniká i pro stísněnou slepici celý prostor ještě uzavřené bedny. Před prostor koroptve nasypu mravenčí kukle, aby kuřátka se moc pro jistotu nerozběhla. Pak již obcházím a otvírám za pomoci dlouhého rybářského vlasce klícky, v pořadí, jak jsem je nakládal. U každé chvíli čekám, až začne slepice kuřátka volat. Potom nepozorovaně odcházím. Mnohá také nevěděla, že mají prostor ke svobodě volný. Upozornily ji kuřata tím, jak se snažily utrhnout okvětí plevelných rostlin. Konečně docházím do míst, kde mám připraveno k vypuštění koroptví rodinku. Je to na posečeném svahu. Vlasec na vypuštění mám nachystaný do potoka. Kryt tvoří černý bez a stromy. Mám odtud ideální výhled do prostoru klícky. Slunce svými hřejivými paprsky mi vše osvětluje. Chvíli čekám, a pak pomalu natahuji rybářský vlasec, který uvolňuje západku a zároveň převažuje závaží a otvírá branku. První kuřátka se hrnou ven. Naráží na připravené mravenčí kukly. To však již postřehla i slepička. Vybíhá ven, jednou hrábne a zvedá hlavu. Volá „čiřik“. Na první volání z protější stráně odpovídá kohoutek. Ten se také hned odlepí od země a letí asi sto metrů, dosedne a volá znovu. Slepička odpovídá také. To již kohoutek volá silně a náruživě a rychlým letem přeletí mi těsně nad hlavou, až cítím tlak jeho letek. C o se však teď odehrálo se nedá snad ani psaním vysvětlit. Následovaly hlavičky k sobě a koroptví řečí si něco povídali. Snad ona o tom, jak byla dlouho vězněna, zatím on co se ji každý ráno a večer teskně navolal. To vše se odehrálo krátkou dobu. Pojednou spustil kohoutek křídla až po zem, začiřikal, a v kruhu obletěl celou svoji rodinku. Jakoby dával na zřetel „Tady velím já.“ Vše se seřadilo do jednoho šiku, kohoutek vpředu, slepička vzadu, a odcházeli do nejbližšího krytu. To byl čas i pro mě, co nejtišeji zmizet.
Je to vzpomínka, která se mi zaryla v mé mysli co nejhlouběji.
MIROSLAV DIATKA
Koroptví vzpomínky
Psal se rok 1952. Přicházel konec dne, blížil se letní podvečer. Úzká políčka se chystala vydat svoji úrodu. Z nedaleké vesnice se začal ozývat hlas zvonu. Za malou chvíli to začalo. Nejdříve z dálky nesmělé čiřik a pak stále těchto hlásků bylo slyšet více a více. V tuto chvíli se dala mezi lidmi a koroptví populací najít jakási spojitost. Obojí děkovali snad tomu nejvyššímu za prožitý den. Největší síla a spontálnost bohaté koroptví populace se ukázala vždy až v předjaří, někdy koncem měsíce února. Jakoby celá polnohospodářská krajina patřila jen koroptvím. Byl to čas snoubení koroptví. V tu chvíli narážely na sebe dva cizí rody. Nastal boj o své vyvolené. Vítězem se stal vždy ten nejsilnější. Staré párky však zůstaly po celý život spolu. Tak to vypadalo v době ještě, kdy příroda nebyla zničena. Cílem mého psaní pro čtenáře není psát nějaké idylky co bylo. To je už nenávratně pryč. Chci však seznámit s tím, jak u mnoho myslivců bylo cílem tomuto nejmilejšímu opeřenci pomáhat, aby jich bylo co nejvíce. Proto před kosením jetelotravin a vojtěšek se procházely tyto ještě úzká políčka a za pomoci psa ohaře byla snaha tyto hnízdící koroptve najít. Vzpomínám si, jak jsme u místního koláře nechali nařezat množství slabých kůlů a vydali se do polí. K dispozici byla chovná fena KO Herta z Barbořiny. Poradcem chovu nikdo jiný než legendární pan Knoll. Úspěch se dostavil. Za tři půldne hledaček bylo najito přes padesát hnízd, tehdy ještě většinou koroptvích, ale již se nacházely i hnízda bažantí. Byl to výkon, který se mi nadobro zapsal do paměti. Nikdy již, i když jsem v dalších desetiletí poznal nejméně deset ohařů, tak k tomuto výkonu se žádný z nich ani nepřiblížil. Složité však bylo tyto hnízdící koroptve oznámit majitelům polí, aby nedošlo při kosení k jejich zničení. Většinou tito rolníci byli uznalí a dokonce sesekli , zkrátili polovinu tohoto krytu. Tak to nebylo vůči lidem a škodné nápadné. Někteří dokonce určitou část nechali stát a posekli až bylo vyvedeno na krmení. I přes některé jednotlivce, kteří nepostupovali kladně, tak tato akce byla zdařilá. Bylo tu však ještě množství vajíček, které byly jinak vysečeny, nebo z různých příčin, kdy se koroptev na hnízdo nevrátila. Ty putovaly pod slepičí kvočny. V každé chalupě na vesnici se vždy nějaká v tuto dobu našla. Když nechtěly kvokat, tak se natřepalo ze stromů chroustů, a účinek se dostavil. Takto líhnout bylo lepší a přirozenější než byly v budoucnu líhně. Co však vylíhnutými kuřaty? Vzal se opět ohař, a šly se hledat vylíhnuté koroptví rodinky v přírodě. Zesilovaly se hejnka přidáním čtyř, pěti kuřátek. Museli být přibližné velikosti. Při této situaci se snažili rodiče vždy vetřelce odvést a snahou bylo značit svoje poranění. V tomto okamžiku se přihodil určitý již zmíněny počet kuřat mezi nehybné, poslušně skryté sourozence. Potom se co nejrychleji z toho místa zmizelo. Koroptví rodiče když se vrátili, tak hned prvně vysvětlovali našim kuřátkům, jak se mají chovat, když se setká s takovým nebezpečím. Na přenášení kuřátek byla dobrá hliněná, vypalovaná nádoba. Ta se doma vyhřála. Držela potřebné teplo.
Přichází však konec padesátých let, vrcholí tzv. „socializace vesnice“. V celé naši vlasti se zakládají dobrovolně-povinně zemědělská družstva. Trhají se hranečníky od malých políček. Ruší se meze, cesty, příkopy a přirozené kryty zeleně. Dochází k největší devastaci, se kterou se nemůže příroda již nikdy vypořádat. Mezi těmi všemi nejvíce postiženými-hmyzem, ptactvem, jsou i pochopitelně naše koroptve. Jsou vyhnány na zbývající cesty, svahy, zahrady, meliorační břehy. Mizí jim veliká možnost bývalých velkých teritorií. Nedá se přece hnízdit v lánu řepy, brambor, kukuřice. Komu však změna v krajině tehdy vyhovovala byl bažant. Větší možnost krytu, a hlavně úživnost. Příčinou byla hlavně kukuřice. Stává se v tuto dobu polní zvěří. Byl to tak dynamický rozvoj, že kde se dříve vůbec nevyskytoval, lovili po určitém čase stovky bažantích kohoutů. Jeho rozkvět měl i neblahý dopad na populaci koroptve. Bylo asi způsobeno tím, že na počátku snůžky vajec, kdy nebylo dostatek krytin, snášelo i několik bažantích slepic do koroptvího hnízda. Stalo se, že i v jednom bylo nalezeno i třicet bažantích vajíček. Bylo nutné tyto sklady hledat a denně je odebírat. Koroptví snůšku přikrýt mechem, tak, jak to vždy koroptev dělá, když opustí hnízdo. Pochopitelně, když se tato hnízda nenašla, tak i když koroptev na takovou snůšku zasedla, tak se vylíhly jen tři koroptve a třeba pět bažantíků.Na tyto společná hnízda nikdy bažantí slepice nesedla. Ty si vždy až později založily hnízda svoje. Tuto velkou nespravedlnost, která se na koroptvích dělá, jsem chtěl řešit tím, že v místech, kde seděla bažantí slepice na jisto že vyvede jsem její vejce vyměnil za koroptví. Ve třech případech, kdy zřejmě byl při vylíhnutí koroptvích kuřátek na blízku lichovní kohoutek koroptví, tak to bylo v pořádku. Vodili spolu. Tak to bylo i v případě, když jsem dal bažantí a koroptví kuřata společně. Ani v jednom případě se nestalo, že by bažantí slepice vodila koroptve sama.
Je doba, kdy ještě lidé na vesnici chovají dobytek. Jsou ještě koseny příkopy, svahy meliorací, a podobně. Koroptev se již snaží na dobro hnízdit a hledat obživu na těchto místech. Proto již koncem měsíce se hledají a nacházejí množství dolíků, kdy koroptve brzy do jedno z nich začne snášet. Zápisník se plnil poznámkami, určitými body a místy, kde koroptve zasedly. Přibližně po více jak polovině sedící doby jsem si z těchto hnízd brával po jednom vajíčku, označil, a číslo si zapsal. Sloužilo to k tomu, abych doma pod slepicí věděl, kdy dojde k líhnutí. Již se nedalo běhat a hledat se psem,. Úspěch najít takovou rodinku, pro jejich již malou početnost, byl minimální. Stalo se mi také, že při odebírání jednoho koroptvího vajíčka zasednutá koroptev vůbec hnízdo neopustila a klovanci do prstu hnízdo bránila. Pod kvočnou se vždy dolíhlo kuřátko ve stejnou dobu, jako v přírodě. Jeden den se naťuklo a příští den se vylíhlo. K adaptaci kuřat bylo nejlépe přijít před polednem, jak obeschla rosa. Celá tato rodinka byla již na blízkém mraveništi. Stalo se mi také, že jsem přicházel a slepička volala kohoutka, že rodinka je přichystána k odchodu. Proto bylo nutné chvíli počkat. Rozdíl mohl být mezi doma vylíhnutými kuřaty tři, čtyři dny. Starší týden se již adaptovat nedaly. Možnost zde byla také výměna vajíček. Urychlit snůšku, která byla vysečena. Pochopitelně když se koroptev na takové hnízdo vrátila. Nejlépe když byly na ťukané. Příští den byly vyvedené. Jakou věrnost a oddanost dovede mít ke svému hnízdu snad jen koroptev. Zasedla nízko v korytě potoka. Podle doma označeného vajíčka měla tato koroptev mít jíž vyvedeno. Když přicházím k potoku, tak vidím, že hladina zvednutého potoka zaplavila úroveň hnízda. Při odstrčení slepičky vidím naťukaná vajíčka a v nich již červy. Proto rychle se vracím domů, kde mám pod kvočnou vajíčka, ze kterých se již příští den budou koroptví kuřátka líhnout. Tato výměna se na poslední chvíli podařila.
Přichází však doba, kdy lidé na vesnici přestávají chovat dobytek. To se hlavně projeví tím, že přestávají kosit trávy na březích potoků, meliorací, cestách, náspech tratí a podobně. Zajímavé bylo, že při vyhledávání hnízd se našlo velmi malé procento hnízd v těch nekosených stařinách. Přednost dala tomu, kde se kosilo. Jednotlivá pole byla stále sjednocována do větších a větších celků. Začíná se více používat umělých hnojiv. Důsledek toho se hned dostaví. Mezi prvními mizí navždy cvrček, různé druhy kobylek, mravenci, chrousti, žáby a podobně. Nějaký život těchto živočichů se nachází ještě na svazích, meliorací, a polních cest. Tam však dochází k velkému soustředění těch, co chtějí také přežít- ježci, lasice, světlý tchoř. Důsledek toho je, že zde ani přes veškerou péči nevyhnízdí ani desátý pár koroptví. Byli to hlavně ježci, kteří se podíleli až sedmdesáti procenty na jejich ničení. Tak koroptev rapidně mizela z naší krajiny. V naší čistě polní honitbě bylo po dlouhá léta samozřejmostí vyhledávání hnízd před kosením ve vojtěškách a travojetelovinách. V tuto dobu zde žilo ještě množství bažantí zvěře. Ačkoliv mé vzpomínky mají dnes jen patřit koroptvím, tak okrajově se musím zmínit i o bažantu. Měli jsme již líheň na 1.000 bažantních vajíček. Dělali jsme to tak, že za pomocí psů ohařů jsme najitou hnízdící slepici si dobře poznačili. Před kosením jsme ji chytili do sítě. Vajíčka šla do líhně, slepice se zakomorovala doma. Po vylíhnutí kuřat putovala slepice do adaptační klícky spolu s kuřaty. Tímto způsobem jsme dovedli vrátit do přírody stovky a stovky bažantích a něco méně koroptvích kuřat. Konec tohoto způsobu nastal, když nám hnojiva, postřiky, pesticidy a herbicidy zničily přírodu. Tyto početné rodinky totiž hynuly hlady. Stalo se také, že se našla v okraji lánu ještě zasednutá koroptev. Jiná možnost záchrany zde nebyla než ji také odchytit. Byla zvlášť zakomorována a po vylíhnutí kuřat nastal stejný způsob jako u bažantů. Zde se ale oproti bažantům tolik nedařilo, jednak proto, že nebyla možnost vrátit přibližně koroptev do stejných míst, kde byla chycena. V další seči by bylo vše zničeno. Pokud koroptev po vyjití z klícky s kuřátky volala svého kohoutka a ten přiletěl, tak to bylo vše rychle v pořádku. Když se kohoutek nedostavil, a slepička zůstala sama, tak mnohdy jakoby si s tím nevěděla rady a místo aby nejdříve kuřátka pod sebou zahřívala, tak je nevýraznými zvuky dávala dohromady. Nikdy je však neopustila. Při chladnějším počasí byly zde ztráty. Zkoušel jsem dál bažantí slepici s koroptvými kuřátky do adaptační klícky. Tři dny jsem je nechal doma a přikrmoval. Vše bylo v pořádku, slepice na nich normálně seděla. Po vypuštění i když slepice bažantí nejméně půl hodiny svým způsobem je volala,tak za ní nešly. Jako by jí nerozuměly.To jsem zkoušel třikrát, a vždy jsem sbíral kuřata domů.Vyšly za sluncem. Je druhá polovina měsíce června. Doma máme podsazeno šedesát bažantích kuřat pod třemi bažantími slepicemi. Také poslední koroptví slepičku s osmnácti koroptvími kuřátky. Po dvou předešlých deštivých dnech se počasí umoudřilo a na obloze není ani mráčku. Bažantí slepice klováním do klícek dávají najevo, že chtějí jít ven. Kolem páté hodiny odpolední nakládáme vše do auta a jedeme do honitby. Do obilí nejprve pokládám slepice bažantí. Koroptev si nechávám jako poslední. Jelikož jsou slepice naprosto klidné, tak pomalu vytahuji branky. Tím vzniká i pro stísněnou slepici celý prostor ještě uzavřené bedny. Před prostor koroptve nasypu mravenčí kukle, aby kuřátka se moc pro jistotu nerozběhla. Pak již obcházím a otvírám za pomoci dlouhého rybářského vlasce klícky, v pořadí, jak jsem je nakládal. U každé chvíli čekám, až začne slepice kuřátka volat. Potom nepozorovaně odcházím. Mnohá také nevěděla, že mají prostor ke svobodě volný. Upozornily ji kuřata tím, jak se snažily utrhnout okvětí plevelných rostlin. Konečně docházím do míst, kde mám připraveno k vypuštění koroptví rodinku. Je to na posečeném svahu. Vlasec na vypuštění mám nachystaný do potoka. Kryt tvoří černý bez a stromy. Mám odtud ideální výhled do prostoru klícky. Slunce svými hřejivými paprsky mi vše osvětluje. Chvíli čekám, a pak pomalu natahuji rybářský vlasec, který uvolňuje západku a zároveň převažuje závaží a otvírá branku. První kuřátka se hrnou ven. Naráží na připravené mravenčí kukly. To však již postřehla i slepička. Vybíhá ven, jednou hrábne a zvedá hlavu. Volá „čiřik“. Na první volání z protější stráně odpovídá kohoutek. Ten se také hned odlepí od země a letí asi sto metrů, dosedne a volá znovu. Slepička odpovídá také. To již kohoutek volá silně a náruživě a rychlým letem přeletí mi těsně nad hlavou, až cítím tlak jeho letek. C o se však teď odehrálo se nedá snad ani psaním vysvětlit. Následovaly hlavičky k sobě a koroptví řečí si něco povídali. Snad ona o tom, jak byla dlouho vězněna, zatím on co se ji každý ráno a večer teskně navolal. To vše se odehrálo krátkou dobu. Pojednou spustil kohoutek křídla až po zem, začiřikal, a v kruhu obletěl celou svoji rodinku. Jakoby dával na zřetel „Tady velím já.“ Vše se seřadilo do jednoho šiku, kohoutek vpředu, slepička vzadu, a odcházeli do nejbližšího krytu. To byl čas i pro mě, co nejtišeji zmizet.
Je to vzpomínka, která se mi zaryla v mé mysli co nejhlouběji.
MIROSLAV DIATKA
Komentáře:
| Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se.... |