Dnes je 2.4. 2020. Slunce výchází v a západá v  | Měsíc výchází v a západá v

Ahoj všem, jen vám chci říci, aby jste si dávali pozor, když si vybíráte cestovní kancelář pro váš myslivecký zážitek.... Něco k přečtení, co se stalo mému tátovi....



Vložil: Naďa Hůrková | Upravit článek | 21.02.2013 09:10 | zobrazeno: 8874

Jak jsem se koukal do svého vlastního hrobu

Děsivý příběh myslivce

Jednoho dne jsme se rozhodli s dalšími třemi kamarády, že vyrazíme do Ruska na Sibiř, abychom si zalovili a splnili sen odstřelit si losa. Vybrali jsem si společnost BRNOLOV p. Sedmík, která na svých internetových stránkách nabízí lovy po celém světě. Z důvodů bezpečnosti jsme chtěli být pohromadě. Bylo nám však sděleno, že pokud chceme být pohromadě, musíme jet pouze tři. Jelikož jeden z přátel byl nerozhodný, vyřešilo to náš problém. Lov měl probíhat v oblasti Novosibirska podle veletoku Ob, kde měla být celá naše skupina všech tří lovců pohromadě. Těšně před odletem nám p. Sedmík ze společnosti BRNOLOV sdělil, že budeme lovit v blízkosti Kazachstánských hranic v Kurinském a Zmejinogorském rajonu a každý z nás bude na jiné chatě Tato zpráva nás nemile překvapila, jelikož v těchto oblastech není velmi bezpečno. Ale co jsme mohli dělat, když vše již bylo uhrazeno. Po vyřízení veškerých detailů přišel den odletu a začal skutečný boj….. Den odletu: 11.září jsme vzlítli z Ruzyně směr Novosibirsk. Den příletu: 12.září. Po přistání a odbavení nás skutečně čekal dle dohody partner lovecké kanceláře BRNOLOV Sergej Tkačenko, který měl zajistit bezpečnost, slovitelnost a veškerý servis s ubytováním odpovídající úrovně na sibiřský lov (nikdo nečekal exkluzivní ubytování, věděli jsme, že jsme v Rusku a na Sibiři). Po 9ti hodinách únavné cesty, když jsme museli řidiče několikrát budit za volantem, jelikož upadal do mikrospánku a přejížděl tak do protisměru jsme úspěšně a živi dojeli na základní chatu lovecké oblasti. Po menším odpočinku a doplnění energie do žaludku se dostavil první lovecký doprovod – Pjotr Vejobinin, který byl přidělen mně. Před odjezdem na místo lovu jsme dostali základní potraviny a jednu láhev vodky, kdy jsem čekal, že bude k oslavě případného ulovení losa a 30 plechovek piva, které jsme si sami koupili při cestě z Novosibirska. Vyrazili jsme Gázem (auto) na místo lovu a při cestě jsme přibrali další doprovod – údajně milicionáře (policajta) a jelikož byli údajně zapotřebí i koně k lovu, zavolal drúga (kamaráda), který koně přivedl na místo dáči (chaty). Můj doprovod byl hasič z povolání, tak jsem si říkal, že budu v dobrých rukou, ale opak byl pravdou. Nastala tedy asi 18ti km cesta k dáče (chatě), kde chata byla umístěna na vrcholku hory v žulovém lomu. Tuto chatu používali dělníci, kteří v lomu občas pracovali a také tomu odpovídala. Při otevření této chaty jsem byl nemile překvapen. Nečekal jsem žádný komfort, ale toto byl opravdu velký zážitek. Všude běhaly myši a o nepořádku ani nemluvím, postele bez madrací atd. A tak se vytoužený lov na losa začal měnit pomalu v horor. Při vynášení potravin a věcí do tohoto ,,pořádku“ už Pjotr přišel s vodkou, že dáme 100 g (panáka). Toto mě zamrzelo, protože jsem počítal s lahví na oslavu případného ulovení losa. Nechtěl jsem tedy pít a chtěl jsem jít lovit. Obsah lahve však pomalu mizel. Po ubytování jsme se dohodli, že pojedeme lovit. Po přípravě na lov jsme já Pjotr a policajt nasedli do auta a doprovod s koňmi za námi. Po hrozné a nebezpečné cestě jsme sjížděli z hřebene hory do údolí, kde jsme nechali auto, vedle auta přivázali koně a vydali se na lov. Po 100 m jsme došli k plechové skříni z auta, kterou jsme nyní minuli a pokračovali v cestě, ale později jsme v ní i spali. Údolím jsme stále pokračovali, kde se později nacházel starý posed. Já s Pjotrem jsme posed obsadili a čekali na losa. Pjotr vyndal další láhev vodky z batohu a pokračoval v pití. Když jsem mu řekl, aby vodku nepil, že to povím direktorovi (šéf lovecké oblasti), slíbil, že pít nebude. Poté vyprávěl, že Tkačenko jim jako doprovodu málo platí (asi 30 EUR/den) – v tom jsou zahrnuty poplatky na auto, koně, druhý doprovod, potraviny naznačoval, že by byly potřeba nějaké další peníze z mé kapsy. Při šeření se ozval los, další praskání, tak jsem čekal losa. Přišel jsem však na to při dalším zapraskáním za našimi zády, že toto troubení losa dělal policajt a na to jsem reagoval pobouřeně a odešel jsem z posedu se žádostí odvozu na základní dáču (chatu) – což mi nebylo vyhověno. Při příchodu k plechové skříni z auta mi bylo sděleno, že zde budeme nocovat. Při otevření jsem byl však zděšen. Mnoho dek, přikrývek a spacích pytlů bylo rozežráno od myší. Vlastně to bylo jen peří, myši běhaly všude. Při položení potravin na malý stolek myši jedly s námi. Já však trávil noc venku opřen o strom. Druhý den: 13.září – Při svítání Pjotr s policajtem odešli do lesa. Já s doprovodem člověka od koní zůstal poblíž na malé skalce s výhledem do stráně. Při příchodu Pjotra s policajtem se mi zdál Pjotr opět a více opilý. Přesunuli jsme se tedy na dáču (chatu) do lomu. Koně opět běželi za autem, bylo mi tedy divné, že koně vůbec máme, když je nepotřebujeme. Po příjezdu na dáču bylo v lomu velké auto, které nakládalo kámen, využil toho tak policajt a odjel s ním, jelikož Pjotr stále mnoho pil. Asi věděl, jaké to bude mít následky a pokračování. Po chvíli přišel Pjotr, že potřebujeme benzín, sabáku (psa) a že los bude. Tím z mé kapsy ubylo 100 dolarů, které jsem mu dal na toto vše potřebné. Pjotr odjel neznámo kam. Den jsem trávil v přítomnosti člověk od koní s jeho pomocí jsme vařili polévku v kýblu a uklízeli. Potraviny nám však ubývali, jelikož myši pozřeli vše a to i mýdlo. Po návratu Pjotra, který se jevil ještě více opilý a hlavně agresivní jsme sedli do auta a jeli lovit losa do údolí již i se sabákou (psem). Cesta byla strašná, kamenitá, srázná. V údolí mě zavedl k údajnému solisku, ale po soli žádné stopy a po losovi též. Snažil se mě obelhat, ukazoval mi stopu, která byla od laně a tvrdil, že je od losa. Ukázal mi místo, kde mám čekat na losa a on odešel. Čekal jsem do tmy, věděl jsem, že nic stejnak nepřijde, ale doufal jsem, že se Pjotr pro mě vrátí. Nevrátil. Byla tma, tak jsem si řekl, že půjdu hledat auto. Zaslechl jsem z dálky psa, tak jsem šel za štěkotem. Našel jsem auto, Pjotr ležel vedle auta opitý na cimpr campr. Zaklepal jsem s ním, sedl do auta i se psem a usnul. Do auta jsem nemohl, pes na mě štěkal a vrčel. Do dvou hodin do rána jsem seděl u auta a doufal, že se Pjotr probere. Začala bouřka, potřeboval jsem se dostat do auta, uvázal jsem si tedy svetr kolem ruky, sáhl jsem do auta a doufal, že se pes zakousne, abych ho vytáhl. Pes se nezakousl, ale i tak jsem mu sáhl po obojku a psa z auta vyhodil. Seděl jsem tedy v autě, Pjotr stále spal a pes čekal venku. Třetí den: 14.září – Po rozednění jsme jeli do lomu na horu – do dáči, kdy pes běžel za námi a jeho zbraň zůstala na místě, kde spal. Všiml jsem si, že jeho zásoby vodky jsou nevyčerpatelné. Při řízení v opilosti, když opět po cestě popíjel vodku jsem se opravdu bál o život. Po kamenité cestě se vozidlo smyklo a když by tam nebyl velký kámen, který nás zastavil, skončili bychom v 80 m rokli. Zalekl jsem se, vyskočil z auta a šel pěšky na dáču. Tím už jsem věděl, že můj vysněný sen na losa se mění pomalu a jistě v horor. V mých stopách šel Pjotr. Po příchodu na dáču doprovod s koňmi se šel podívat zpět s Pjotrem na auto. Přepnul na předních kolech jen náhon a auto bylo venku. Když se dostavili za mnou k dáči, Pjotor byl už silně opilý a doprovod s koňmi se rozhodl odejít, jelikož jsme koně nevyužívali a Pjotr stále silně pil. Požádal jsem ho, aby mě vzal s sebou a on navrhl, aby se Pjotr prospal a poté pojedeme do údolí. Vše jsme sbalili a čekali na prospání Pjotra, zabavili vodku, kterou jsme našli. Ve spánku se Pjotr pomočil a posral a to na můj spacák. Po Probuzení pjotra, kdy jsem odpočíval i já padl na mě a agresivně mě napadl a zkálený mi padl do mých věcí. Až poté se trochu probral.Oznámil jsem mu, že s lovem končím a odjíždím. Nasedl jsem s Pjotrem do auta, po rozjezdu a ujetí několika málo metrů jsem Pjotrovi strhl volant. Jelikož jsme se řítili do rokle. Vyskočil jsem, vzal si zbraň a Pjotra jsem nechal pokračovat samotného. Nasedl jsem konečně prvně na koně s doprovodem a sestupovali jsme z hory na koni. Pjotr nás pronásledoval autem, tlačil nás ze srázu a kůň doprovodu málem i s doprovodem spadl do rokle. Můj kůň se vyděšen stavěl na zadní a málem jsem z koně několikrát spadl. Po cestě prorazil kolo, které jsme mu vyměnili a on spal ožralý vedle auta. Do toho všeho fyzicky a agresivně napadal doprovod s koňmi. Po sestupu do údolí, když jsme mohli s koňmi odbočit do lesa jsme Pjotra konečně setřásli a pokračovali do civilizace lesem. Po příjezdu na koních k domu mého průvodce s koňmi jsem byl značně vyčerpán, protože jsem se při sestupu několikrát obával o život. Ujala se mě jeho žena, dala mi napít mléka, vody a dala mi boršť. Doprovod zavolal svému druhovi, jestli by mě doprovodil na lov, bohužel jsme neměli povolení, ale i tak se mě ujal. To jsem vše volala na BRNOLOV p. Sedmíkovi a vše mu řekl. Požádal jsem ho o přerušení lovu, jelikož jsme neměli licenci a NĚKOLIKRÁT!!!!!! jsem byl v silném ohrožení života. I tak p. Sedmík mi sdělil, že bez licence mohu v lovu pokračovat. Poté se dostavil nový lovecký doprovod a jeli jsme na lov alespoň srnce. Po setmění se za námi objevilo auto a můj lovecký doprovod začal ujíždět. Auto nás stále pronásledovalo, natlačilo do rokle. Zastavili jsme, vyběhl direktor té oblasti s puškou, kterou na nás mířil. Po zjištění, že jsem Čech a mém vysvětlení nás nechali. Při příjezdu k novému doprovodu Sašovi se mě ujala jeho žena, která se o mě postarala –jídlo, pití atd. Saša mi nalil čistého vína a řekl, jak vše opravdu zde chodí a že tu žádná zvěř není. Povídali jsme do noci, až jsme usnuli a noc jsem trávil u nich. Cítil jsem se trochu uklidněn a v bezpečí. Další den: 15.září – Ráno ve tři hodiny jsme vyrazili na lov, kdy jsme stejně nic neulovili. Poté jsem volal naštván p.Sedmíkovi i Saša mu sdělil, že tu žádná zvěř není a že se o mě postará. Vše jsem bohužel měl u Pjotra. Neměl jsem své léky, které je třeba užívat pravidelně a žádné své osobní věci. Zavolalo se tedy Pjotrovi, aby mi vše přivezl. Při snídani přijel Pjotr a mé osobní věci mi nechtěl předat. Tvrdil, že mě odveze za mými přáteli, ať sednu do auta. Viděl jsem však výrazy ostatních zúčastněných, tak mi postupně docházelo, že je něco špatně a obzvláště, když jsem viděl Pjotrovo oblečení, kdy byl oblečen jako mafián – tesilové kalhoty, černé a lesklé boty, koženou bundu. Při nástupu do auta jsem zahlédl rýč. Doufal jsem opravdu v to, že mě vezou konečně za mými přáteli. Spíše jsem si to ale nalhával, protože mi postupně vše docházelo a mé obavy se naplnily. Byl to opravdový horor. Pocity nepopsatelné, myšlenky na rodinu mě držely a snažil jsem se nepanikařit. Dorazili jsme k základní dáče, kde Pjotr odevzdal nebo prodal základní potraviny, které nám zbyly a Anka (místní kuchařka) chtěla, abych si šel oddychat (odpočinout). Ale on, že mě musí vzít za mými přáteli. Všichni v tu chvíli věděli, co se chystá, tak díky bohu přemluvili Pjotra, aby si šel dát panáka a že mě odveze jeho zeť. Jel jsem tedy jen s ním a při cestě jsme naložili dalšího mladého člověka. Několik nocí jsem nespal, tak jsem v autě usínal, ale snažil jsem se držet vzhůru. Po dvou hodinách auto zastavilo, vylezli ven a koukali do krajiny dalekohledem. Opět nasedli a cesta pokračovala – sjeli do údolí, do porostu. Zde mě vyzvali, že jsou tam mí přátelé, abych vylezl z auta. Jeden z nich vzal můj kufr, ten druhý mou zbraň v pouzdře. Šli jsme kus cesty přes potůček, až jsme došli k bříze. Ukázali na nahoru, kde jsem zahládl ořezané větve, po kterých by se dalo šplhat. Nahoře položené 40 cm prkénko, nad tím uvázaná láhev vodky a toto vše doplňovala uvázaná oprátka na větvi. Když jsem se podíval vedle, byla tam vykopaná hluboká obdelníková jáma, připomínající hrob. Vše mi nějak docházelo, ale snažil jsem se chovat klidně a dělat hloupého. Dělal jsem, že myslím, že se jedná o posed a že je to špatný posed. Viděl jsem, že se chovají nerozhodně a nemají sílu spáchat to, co jim bylo nařízeno. Během jejich rozhovoru mi docházelo, jak vodka, oprátka a prkénko funguje. Nevím kde jsem to přesně viděl nebo slyšel, ale je to tak, že pokud člověk chce rychlou smrt, vleze si do jámy a oni ho zastřelí. Pokud však chce zkusit žít, vyleze na strom, stoupne si na prkénko, dá si kolem krku oprátku a vypije láhev vodky na ex. V tuto chvíli je složité mluvit o pocitech, které se vám honí hlavou, nejde to popsat. Díky bohu to byli mladí lidé a nenašli odvahu se mě jen tak zbavit. Vrátili jsme se tedy do auta, odnesli mi i kufr a zbraň a pokračovali jsme v cestě. Zeptal jsem se, jestli jedeme za mými přáteli, odpověděli, že ano. Po hodině jízdy opět zajeli do hustého porostu a vyzvali mě, abych vystoupil z vozu, že jsme u dáči (chaty) mých přátel. Chtěli mi vzít opět věci a že půjdeme. Odmítl jsem vystoupit a tvrdil jsem jim, že mě bolí nohy z předchozího dne, kdy jsem jel na koni. Žádal jsem je, aby došli pro mé kamarády, aby mi jeden z nich pomohl. Oni však vystoupili a radili se co a jak. V čase, kdy byli venku jsem si připravil nůž z batohu do kapsy s tím, že ho použiji. Po 15 minutách se vrátili a pokračovali jsem v cestě. Díky bohu jsme dojeli zpět do vesnice, kde jeden z nich vystoupil a zaběhl do domu. V tom jsem poznal, že v tom zeti bych mohl najít oporu. Žádal jsem ho, že chci volat a aby mě odvezl na místo, kde chytím mobilní síť. Řekl, že je to asi 15 km. Odjeli jsme tedy, abych mohl volat. Po 5 km nám však došel benzín. Běžel tedy na místo, kde je síť, mě zanechal u auta a já po chvíli vzal zbraň v pouzdře, do ruksaku potřebné léky a veškeré dražší věci a šel jsem za ním. Přibližně po 5 km mé chůze se Jurko-zeť vracel a řekl, že se někomu dovolal a benzín přiveze. V tom se objevilo auto proti nám a v něm pět opilých lidí v čele s Pjotrem. Zastavili u nás, Pjotr na mě vyběhl co tam dělám a křičel na Jurka, to tu Zdeno dělá a kde je auto. Jurko mu sdělil, že došel benzín, tak Pjotr řekl, abychom sedli k nim do vozu. Oba jsme se však již báli. Jurko proto, že měl problém, protože já tam ještě byl. Benzín v autě oni měli, dolili ho tedy do našeho vozu a on se poté vrátil pro nás sám a hrozně opilý. Vystoupil s agresivitou, sedali jsme do auta a já trval na tom, aby Jurko řídil a Pjotr seděl jako spolujezdec. Pjotr zas trval na tom, abych seděl já jako spolujezdec. Všiml jsem se však špagátu, který dříve v autě nebyl, tak jsem odmítl místo v předu, však jsem musel. Sedl jsem si tedy tak, že jsem na Pjotra koukal. Jurko mezi tím schoval provaz pod sedačku, poté jsme pokračovali v cestě. Pjotr mezi tím opět usnul a když jsme se dostali na signál, volal jsem spol. BRNOLOV p. Sedmíka, aby mi někoho poslali, že chci pryč do Barnau na hotel. Byl jsem již na konci svých sil, stres a nervy pracovaly čím dál více a opravdu jsem se bál. Sdělil mi, že to zařídí a vyřeší s panem Kvačenkem. Po nějaké době jsme se dostali k domu Jurka a Pjotr stále spal. Já stále žádal převoz do Barnau na nějaký hotel, vyhověno mi nebylo. Jeho žena mě pozvala do domu, Pjotra jsme však nechali spát. Vyndali jsme si věci z auta, do ruky se mi dostal rýč, zeptal jsem se tedy Jurka, jestli byl na mě a on kývl hlavou a řekl, že ano a že mě měl s ním zahrabat a že mi zachránil život. Dostal jsem opět stravu a pití. Když se Pjotr probral, vlítl do domu opět plný agresivity, pěstí zaútočil na svého malého vnuka, všichni měli děs v očích. Stalo se však to, že padl na postel a usnul. My se všichni vypařili z domu – manželka děti, zeť i já. V tom mi poslala má žena zprávu, že volal p. Sedmík a že mi posílá nějakého starého pána, který se o mě postará. Ve chvíli, kdy jsme sedali do auta, vyběhl Pjotr a křičel, kam mě vezou. Všichni řekli, že do Barnou. Odvezli mě však na chalupu, kde jsem byl po zbytek svého pobytu ukryt, aby mě Pjotr nenašel. Na této chatě jsem byl celkem necelých 5 dlouhých dnů, dnů plných strachu a dnů, které jsem měl trávit šťastným a plnohodnotným lovem svého vysněného losa. Zbylých 5 dnů: První noc byla pro mne taková, že mě nechali samotného na chatě, kdy jsem se po návratu dozvěděl, že p.Sedmík tvrdil mé ženě, že jsem v pořádku s novým doprovodem, ale realita byla taková, že jsem celou noc proseděl na posteli se zbraní v ruce a odhodlán, že pokud přijde Pjotr, tak mu nejspíše budu muset ublížit. Nikdo si nedokáže představit a nejde to ani přesně popsat, co se člověku v takové chvíli honí hlavou, jak se dokáže bát. Ještě, když nebylo úplné ticho, praskání dřeva, velká tma a čekáte, kdy se rozrazí dveře a Pjotr tam. V neděli přišel ráno majitel dáči Denis, sdělil jsem mu, že jsem se opravdu bál a že jsem nespal. On mi řekl, abych usnul, že mě ohlídá. Po probuzení tam byli dvě rodiny a Denis s přítelkyní, byl jsem trochu uklidněn, že tam nejsme sami. Pozvali mě na oslavu narozenin jejich kamaráda. Při stmívání přijel Jurko, abych šel do lesa. Nevytáhl jsem však paty z domu. Odmítl jsem a připomněl to, že jsem opravdu ukončil lov. V pondělí ráno má žena zkusila volat p.Sedmíkovi, že se mi nemůže dovolat. Ona však věděla, kde jsem. On jí ale lhal a řekl, že stále piji alkohol, nejsem schopen lovu. V tu chvíli má žena řekla p.Sedmíkovi, že ani neví, kde má lovce, které poslal k takovým lidem… Z agentury p. Kvačenka se nikdo neozval, všichni věděli že jsem v ohrožení života a nikdo nezavolal a nestaral se. Denis mě odvezl na místo, kde jsem mohl telefonovat – volal jsem své ženě, ta mi sdělila, to, co jí řekl p.Sedmík – že piji a nechci lovit. Okamžitě jsem vola BRNOLOV p. Sedmíka s velkým pobouřením, že již věřím pouze Denisovi a že nikoho jiného z nich nechci vidět. Upozornil jsem ho na to, že jsem si mnoho věcí fotil. Několik dní na to jsem přišel na svůj pokoj a našel fotoaparát rozebrán s vyndanou baterkou, která mimochodem má dvě jištění… Dalších nocí jsem se bál, proto jsem požádal Denise, jestli by nespal se mnou na dáče, že se opravdu bojím. Spal vedle na pokoji a přinesl si svou brokovou zbraň. Tím jsem si potvrdil, že mi šlo o život a prožil jsem sibiřský horor. Dne 21.září jsem se vrátil se svými přáteli do Čech živ a zdráv za svou rodinou … Z toho vyplývá: ZÁPIS O LOVU Společnost BRNOLOV se dopustila podvodu, jelikož převzala nemalé peníze, porušila naší dohodu společného ubytování. Změnila oblast lovu, byli jsme vysláni do oblasti, kde se los v tomto ročním období nevyskytuje. Dopustila se ohrožení na životě. K doprovodu najala člověka, o kterém všichni, kdo ho tam znají ví, že je to opilec a násilník, který se dopouštěl na mně mafiánských praktik.

Jinak společnost Brnolov se k tomu postavila tak, že si najala právního zástupce a po dlouhých dohadech mému tátovi nabídla pouhých 20.000 Kč. To je fakt přístup. Prosím, sdílejte to a řekněte to svým přátelům, aby se to již nikdy neopakovalo. Pokud by jste někdo chtěl příběh i s fotkama, ozvěte se na nada.hurkova@seznam.cz


Komentáře:


Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se....


Autor: Pavel Sedlář | 10.05.2013 13:45
Já lovil s Brnolovem v Namibii a byl jsem spokojen - http://www.mysliveckyportal.cz/cs/clanky/pribehy/lovecke-safari-namibia-2013-aneb-muj-africky-denik.html
Sibiř je asi silné kafe a obliba vodky u Rusů je známá. Bezmoc člověka v takové situaci je asi strašná.

Autor: Milan Stýblo | 25.02.2013 14:40
Po tomhle zážitku přeji tátovi dlouhý a spokojený život.

Autor: Milan Stýblo | 25.02.2013 14:39
Předal to otec na policii? Jinak já osobně bych na tento zážitek asi moc rád zapoměl.

Autor: Ellhenicky | 24.02.2013 08:10
To ani nevypadá na loveckou akci, ale námět na detektivku.Jistě nezapomenutelný zážitek....

Autor: Libor Ludík | 23.02.2013 14:20
Je to otřesné.Má někdo jiný nějakou zkušenost s touto firmou?Já jsem na Sibiři lovil s p.Janouškem z Klatov a vše bylo naprosto perfektně organizované a lidé se kterými jsem se Rusku setkal byli velice přátelští a profesionální.

Autor: Naďa Hůrková | 23.02.2013 12:14
Ani se raději neptat. Jeden byl celou tu dobu na chlebu a marmeládě, ubytován u nějakých lidí a raději se ani neptat, kde ten chleba dělali, takový tam byl totiž bordel a když by to věděl, tak by k tomu chlebu ani nečuchl. Losa neviděl. A druhý kamarád střelil marala, měl s tím strašný problém a to mu byl schválen odsřel doprovodem. A losa, na kterého jel, také neviděl. Po losech prostě ani památka. Jak táta uvádí v příběhu, los se v tomto období na těchto místech nevyskytuje....

Autor: Roman Herold | 23.02.2013 10:57
Je to hrůza ale zajímalo by mě jak na tom byli ostatní dva lovci.Jestli něco ulovili nebo taky nic a v jakých podmínkách tam byli.

Autor: Naďa Hůrková | 21.02.2013 16:24
Ahoj všem, na FB Myslivost jsem to vložila, ale počet shlédnutí zde necelých 400 lidí mě udivuje více...

Autor: Leon Zumr | 21.02.2013 15:12
chce to hodit na FB tam se to rozjede víc

Autor: Georg.H | 21.02.2013 11:47
Tak to snad nejde ani vymyslet....v rusku je všechno možné :-(

Autor: Václav Sládek | 21.02.2013 11:33
K tomu jen štěstí že mě podobné lovy nélákají.