Dnes je 27.4. 2018. Slunce výchází v 5:40 a západá v 20:10 | Měsíc výchází v 17:07 a západá v 5:01

Když se daří



Vložil: Ron Gordon | Upravit článek | 17.08.2015 15:58 | zobrazeno: 1358

Nebylo to dnes, bylo to včera a v pátek, co u nás konečně spadlo pár kapek. Nedbaje Fosojova varování vydal jsem se na lov, protože na tuto sobotu je nutno navařit guláš na dožínky, aby se alespoň trochu naplnila spolková kasa. Takže v pátek, kdy nás konečně po šesti týdnech potkalo to štěstí a spalo par kapek jsem si při odpolední kávičce vychutnával osvěžení vzduchu, přidal se ke mně i můj soused srnec, který vyšel z olšiny u potoka pod jabloň zchrupnout pár jablek. Jak pozorují , že mu chutná, přijde mi na mysl čtvrteční schůze spolku a žalostné konstatování o plnění odstřelu srnců a nutnosti ulovit alespoň čtyři srnce . Tak si říkam co se dá dělat, ono by to možná i šlo a tak dopíjím kávu , balím věci a jedem s parťákem do revíru. Jsem rozhodnutý zajet tentokrát až do revíru k poslednímu domku na samotě, kde bydlí moje stará známá babka a tak ji beru pár kytek do kapličky, kterou má poblíže domku. Cestou do revíru, který je pouhé tři kilometry od místa kde bydlím zjišťuji, že zde se již déšť nedostal. Nu což, když již jsem vyjel, tak zkusím štěstí. Zaparkuji auto na zahradě před domem, ale nikdo zde není doma, tak dám kytky do kapličky a vyrážím chodníkem přes zahradu do revíru. Šoulám pomalu chodníkem kolem potoka, kdy jinde by teď mohla zvěř být. Všude však pusto a prázdno, až dojdu k svažnici a proto že je sucho a všady listí jak v listopadu, rozhoduji se pomalu šoulat po svažnici, po které před několika dny přibližovali , takže se zde dá docela potichu jít. Svažnice končí v místech, kde je po mýtné těžbě několik let zalesněno a je tam také hluboké koryto, kde protéká pramínek vody. Jak tak šoulám, pojednou se svahu nad svažnici seskočí srnka , zastaví uprostřed a bedlivě mě pozoruje. Stojím, ani se nehnu, pes leží nějakých deset metrů za mnou. Mám dobrý vítr a tak čekám , kdo ji bude následovat. Srnka pak po chvíli v klidu seskakuje pod svažnici a já pomalu pokračuji. Když přicházím do míst, kde stála srnka, zpozoruji za vývratem pod svažnici srnčí kus. Mám za to, že to je srnka, která tam před chvíli seskočila, ale když kus zvedne hlavu vidím, že to je srnec a na první pohled lovný. Zůstávám stát a hledám prostor mezi kořeny, kde by mohl vystřelit. Srnec stále stojí tak dvacet kroků pode mnou a upřeně sleduje něco v roklině . Stoji na její hraně a já již vidím, že ikdyž jej sebelépe zasáhnu, skončí dole na dně rokle a já se pak budu lopotit, aby jej vytáhl zpět nahoru. Nu což, není to jelen a jsem rozhodnutý lovit. Srnec však stále stojí šikmo ode mě a dívá se stále upřeně do rokle. Vzhledem k tomu, že nemám moc jiných šancí, rozhoduji se střílen na krk, je to přeci jen pár metrů a tak ještě jednou kontroluji prostor mezi kořeny vývratu, zda tam kulí nestojí v cestě něco co by ji mohlo vychýlit. Pak opřen o hůl usazuji špičku puškohledu na střed krku pod hlavou a mačkám spoušť. Srnec padne na místě a já pociťuji úlevu, že přeci jen pro něj do té rokle nepolezu. Má radost však jen krátké trvání, protože po chvíli srnec odkáže zadními běhy a již se sune do rokle. Nečekám a jdu na nástřel, aby viděl do rokle, protože zásah na krk může být někdy nevyzpytatelný. Když přijdu na okraj, vidím srnce na dně rokle zapasovaného pod vývrat. No nic, říkám si, chvíli počkám, a pak pro něj zajdu. Pak mně napadá, že by mohl potrénovat hlášení u kusu a tak přivolávám Rona a nasazuji jej na nástřel. Po ověření se vydává po stopě do rokliny a já jej shora mohu pozorovat. Přicházi ke kusu obchází jej a začíná hlásit. Já jej se shora pobízím a po chvíli hlášení vidím jak se srnec dere pod vývratem směrem dolů po korytě potoka. Ron však neváhá, oběhne vývrat a již vidím jak jej drži za hrdlo. Odkládám pušku a dalekohled a hrnu se do rokle, vidím, že to bude chtít asi záraz a tak vytahuji nůž, pak chytám srnce za parůžek a odvolávám Rona a ukončuji srncovou životní pouť. Opřu se o svah rokle a přemítám, jak by to dopadlo, kdyby šel pro srnce sám a navíc pušku nechal nahoře. No přeci je to dobré, když má člověk nějaké to jištění v podobě věrného kamaráda. Není čas na nějaké velké rozjimání, rychle předat poslední hryz a za klobouk zasunou úlomek, protože se to začíná kolem rojit „zelenými včelkami“. Rychle vyvrhnout , svázat do kozelce a vyšplhat z rokle. Ještě , že to k autu nemám daleko. I přes zajímavý průběh vcelku rychlý lov, vyjížděl jsem o půl čtvrté a před pátou jsem doma i s úlovkem. Opět však poučení, jak zrádná může být rána na krk, kterou jsem já osobně použil za svou karieru podruhé. Nepatří mezi mé oblíbené.
V sobotu jsem po přenocování kusu ve studeném sklepě kus rozrušil a odvezl do mrazničky, protože v tom horku není šance zvěřinu, byť na krátkou dobu uchovat. Včera navečer, kdy se již Ron opět začal připomínat, že by bylo záhodno vyrazit do terénu jsem si u hospodáře ověřil, jak se daří s lovem a protože nikdo jiný prozatím nic neulovil, vyrazili jsme do revíru na druhou stranu. Vede tam do údolí s několika domky cesta lesem podél potoka, také dobré místo na šouláni v tuto dobu. Rona jsem nechal proběhnou po strništi pod lesem a pak jdeme šoulakem po cesta podél potoka. Dopoledne trochu více zapršelo, cesta je mokrá i pod stromy, vzduch je příjemně vlhký a chladný. Cestou nic nepotkáváme a tak vycházíme do údolí k prvnímu domku, ve kterém jsou ve svahu nad domkem ovocné stromy pod lesem .Mijím domek, vidím že paní majitelka je doma, má otevřené okna. Když tak pomalu popocházím zpozoruji na protisvahu nějaký pohyb a za chvíli vidím, že je to srnčí kus, který vyšel z lesa na svah s ovocnými stromy. Neváhám a přistupuji k nejbližší švestce. Poté beru dalekohled a snažím se rozpoznat o jaký kus jde. Není pořádně vidět pro vysokou trávu a větve, ale zda se mi, že jsem zahlédl nějaké bílé špice. Místo mám dobré a tak čekám kdy se mi kus lepši ukáže. Po chvíli popochází a to již vidím, že to je srnec, bíle špice po slecha, na první pohled žádný mladík. Je rozhodnuto, je třeba lovit, připravuji pušku, opírám i o větevku švestky a čakám. Srnec se stále pohybuje pomalu dopředu, mám ho „na blat“ vzdálenost 60-70 metru přes údolí v protisvahu. Stále je problém pro větévky a vysokou trávu čistá rána na komoru. Pod jabloní srnec sebere jablko a pomalu je hryže. Stojí však tak, že je kryt větévkami na komoře, volná zůstává část zadní komory a tak umisťuji hrot puškohledu pod páteř co nejblíže k plecku kolik větvičky dovolí a mačkám spoušť. Srnec se láme v ohni a poté se kutálí se svahu, kde zůstává nehybně ležet několik kroků za domkem. Pomalu se vracím zpět na příjezdovou cestu k domku a to jíž vychází paní majitelka a první její slova jsou“ doufám, že jste mi nestřelil toho velkého srnce, toho by bylo škoda“! Ujišťuji ji, že to opravdu není velký srnec a jdeme se za domek podívat, co jsem ulovil. Když zjistí, že to opravdu není ten její velký srnec spokojeně říká“ tak toho není škoda“. Marné, bydli zde sama a zvěř jsou jediní společníci. Tak rychle poslední hryz a úlomek, rychle pro auto a srnce odvést, ještě štěstí, že jde zajet až do dvorku. Vývrh na místě nešlo udělat, udělal jsem ho až při odvozu dále v lese od domku. Takže opět taková rychlovka, nevím čím jsem si zasloužil přízeň Bohů.
Protože stále ještě není mimo mnou ulovených srnců nic více a čas neúprosně běží, vyrážím pokoušet štěstěnu do třetice, jak se říká – všeho dobrého či zlého. Protože mi foťák odešel do věčných lovišť snímky nějaké mám pouze v telefonu, pokud se mi je podaří vydolovat tak určitě něco vložím. LL


Komentáře:


Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se....


Autor: strejda zajíc | 18.08.2015 22:04
Hezky jsi nám to popsal-Lovu zdar!Přízeň Bohů?Ale kdepa,štěstí chodí okolo po polích a lesích a jen čeká,který zelený mužík se zvedne z gauče...:-)A taky to musí být trochu v hlavě a nohách.