Myslivecké fórum

Vložil: figi | Upravit článek | 29.01.2016 10:23 | zobrazeno: 7848

LOV LIŠEK ŠOULAČKOU A ČEKÁNÍM

Liška. Zvěř, kterou chce ulovit snad každý myslivec, šelma obestřená mýty o neskutečných schopnostech, hraničících i s myšlením podobným lidskému. Synonymum chytrosti, bystrých smyslů a odvahy, nebo také drzosti a prohnanosti.
Pro některé nesplněný lovecký sen, pro mnohé obtížně ulovitelná, pro jiné jen náhodný úlovek. Zejména, když se hovoří o lovu lišek šoulačkou, naprostá většina myslivců nevěří.

Nemožné ? Není to ale zdaleka tak těžké, jak se mezi myslivci traduje.
Vůbec tu není řeč o náhodných úlovcích třeba při šoulačce na srnce, ale o cíleném lovu lišek šouláním a čekáním na zemi. Je to velmi efektivní lov těchto našich šelem, ve všech ročních obdobích, spolehlivý oproti ostatním zažitým způsobům lovu.

Začněme ovšem etikou lovu lišek. Lov lišek není trestná výprava na nenáviděného nepřítele. Ulovit lišku od liščat rozhodně nemůžeme hodnotit jako záslužný či hrdinský čin, a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité naučit se rozeznat lišku od lišáka, a nebo dospělé lišky v období od počátku března do poloviny července nelovit.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o liščata stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o liščata nosí potravu k noře s liščaty, je to pouze pro jednu z těch lišek, které má ve svém teritoriu. Rozdíl je i v přístupu, liška přednostně loví pro liščata, a pak teprve pro sebe, kdežto lišák prvně nasytí sebe a pokud pak uloví další kořist, donese ji k noře. I když takto lišák pomáhá s potravou pro liščata, liška jej do nory k liščatům nepustí a lišák má první kontakt s liščaty až v době, kdy liščata sama vychází z nory.
Rozeznat lišku od lišáka většinou není těžké, jedinou podmínkou je dostatečné světlo.
Lišáci jsou obvykle větší, než lišky, to ale vůbec není spolehlivý rozeznávací znak.
Základním a nejspolehlivějším rozeznávacím znakem je postava. Už zhruba od čtyř měsíců věku je na první pohled vidět u lišáků mohutnější hrudník, a s věkem je tento znak stále výraznější. Zejména u dospělých lišáků je opticky těžiště těla posunuto výrazně dopředu. Lišky mají oproti tomu vždy válcovité tělo a působí kratším dojmem. Lišáci zároveň působí jakoby měli vyšší běhy.
Hlava je u lišáků v poměru k tělu velmi zřetelně větší, než u lišek. To platí zejména pro šířku hlavy, kde je rozdíl nejvíce vidět.
Také krk je u lišáků mohutnější, výrazný, a linie napojení spodní části krku k hrudníku je plynulá, na rozdíl od lišek, kde je znatelná křivka přechodu krku na hrudník. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výrazné a naprosto spolehlivé znaky pohlaví lišek.
Ve zbarvení lišek a lišáků jsou také značné rozdíly. V zimní srsti obvykle nepoznáme rozdíl, krom náprsenky, kterou lze použít jako doplňkový znak. U lišáků je vždy náprsenka výrazná, až zářivě bílá, což je u lišek v malé míře. Na jaře a v létě je ale náprsenka poměrně spolehlivým znakem, u lišek nevýrazná, a v různých odstínech šedé, u lišáků opět bílá a výrazná. Lišky od liščat jsou přibližně od začátku dubna snadno rozeznatelné podle řídké až chybějící srsti na břichu, spodní části krku a bocích.. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle srstí tmavou, která je dobře vidět a je zejména na bocích a slabinách velmi dobře patrná až do podzimu, a mizí v průběhu listopadu, kdy dorůstá zimní srst. Zkoumal jsem i ohraničení rozdílně zbarvené srsti u obou pohlaví. Jde zejména o přechod náprsenky a obličejových skvrn. Lze sice říci, že u lišáků je obvyklé ostré a jasné rozhraní různě zbarvené srsti, ale u části lišek je tomu také tak, a proto nelze tento znak použít jako znak určující pohlaví lišek. Týká se to i tvaru náprsenky a skvrn.
Rozdílný je také pohyb. Lišky mají oproti lišákům opticky drobnější krok, a jejich čárování je více plíživé. Lišáci oproti tomu působí dojmem dlouhých, plynulých pohybů, hlavu nesou opticky výše, což je určitě dáno i jiným tvarem krku a velikostí hlavy. Také oháňku nesou lišáci při pohybu výše, než lišky.
Z těchto znaků je nejdůležitější postava, krk a hlava, je poměrně snadné se to naučit už po několika pozorováních lišek za světla. Náprsenka je také i pro méně zkušené dobrým znakem pohlaví a osrstění lišek v době péče o liščata, kdy rozdíl nelze přehlédnout.
Ostatní znaky, zejména způsob pohybu a úhel nesení oháňky a chování jsou pro jejich praktické využití vykoupeny časem – častým pozorováním lišek v různých situacích a schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky napozorované, pak při spatření lišky už podvědomě ihned určíme správně i pohlaví. Sám pozoruji lišky v mnoha desítkách případů ročně. U každé si určím pohlaví a odhaduji věk alespoň rozdělením na mladé až do stáří zhruba jeden a půl roku a na ty starší. Po ulovení lišky se vždy přesvědčím o správnosti odhadu, jak pohlaví, tak i podle zubů orientačně věk.
Tímto způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti určení pohlaví živých lišek v každém ročním období. Zároveň ale znovu zdůrazňuji, že spolehlivé rozlišení pohlaví je možné jen za dostatečného světla, a v době péče o mladé lišky za silného šera nebo v noci zásadně nelovím.
Dalším, obecně dosti rozšířeným nešvarem je střelba na lišky za jakékoli situace a bez ohledu na vzdálenost. Je zajímavé, že žádný z těchto střelců si při střelbě na spárkatou zvěř nikdy něco takového nedovolí.

První, velmi důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek je znalost způsobu života lišek. Liška není jen noční tvor, jak si mnozí myslí. Její život je charakteristický poměrně velkou pravidelností aktivity a chování a jako typická teritoriální šelma je dosti dobře předvídatelná.
Mnoho myslivců je mylně přesvědčeno, že život lišky je velmi silně vázán na nory, a pokud liška není na lovu, je v noře. Samozřejmě, že nory k životu lišek patří, ale využití nor jako denního úkrytu je v průběhu roku velmi nízké. Liška raději tráví dny na povrchu, lišáci prakticky celoročně s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování. V období kaňkování je poměrně časté zastihnout lišku s lišákem a nebo i s více lišáky přes den v norách. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů, páření probíhá vždy na povrchu, ale je to tím, že právě v noře si liška může odpočinout od dotírajících lišáků. Nory ale v období kaňkování lišky často kontrolují a zejména hledající lišáci jsou schopni zkontrolovat všechny nory v teritoriu i několikrát za den. Velmi často se ale lišky přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti nor, což lze na místech s dobrým přehledem využít k našoulání a úspěšnému ulovení. Jinak lišky obvykle tráví den v loukách, rákosinách, stařině, vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v laťácích či v řídkém starém porostu. To, kde bude liška trávit den, je závislé především na počasí, v létě využívá všechny úkryty bez ohledu na déšť či vítr. Podzim, zima a jaro svým počasím jasně určuje denní úkryt lišky, za jasných a slunečných dní liška zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných prosluněných a suchých místech, často naprosto nekrytě, a jen chráněna alespoň malou přírodní překážkou proti větru. Nejoblíbenější v této době jsou rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky. Důležitý je i klid, tam, kde je malý pohyb lidí, jsou lišky bez problému schopny zaléhat naprosto nekrytě i na rozlehlých holých pláních.V mrazivých zimních dnech jsem pravidelně pozoroval skupinu pěti lišek, které společně zaléhaly uprostřed rozlehlých luk u velké hromady větví z vyřezaných keřů. Celé dny se povalovaly na slunci, hromadu větví využívaly jako ochranu před větrem a ležely vždy na závětrné straně, ale tak, aby na ně svítilo slunce, ráno zaléhaly okolo deváté, kolem poledne v těsném okolí hromady větví ulovily nějaké myši, a v pozdním odpoledni opět vyrážely do okolí na lov. Po postupném ulovení tří z nich přestaly ostatní lišky toto místo využívat k dennímu odpočinku.
Lov lišek je nejefektivnější tehdy, když jsou lišky v pohybu, ať už na lovu nebo když se přemisťují v rámci svého teritoria. Proto je důležité vědět, kudy trasy - spády lišek vedou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vychází na lov, a spády ranními, kdy se vrací na místo denního odpočinku.
Pro nalezení spádů lišek je možné použit několik způsobů. Nejlepší je zimní období se sněhovou pokrývkou, protože je možné lišky stopovat a jsou také velmi dobře vidět i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek. První možnost je samozřejmě obeznávání spádů podle stop. Je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství liščích stop. Nejlépe 2 - 3 dny po obnově, protože nám jde o množství stop. Místo, kudy vede spád je snadno rozpoznatelné, pokud kontrolujeme okraj lesa, tak spád vede právě tam, kde je větší koncentrace stop zhruba na třiceti až šedesáti metrech okraje. Pokud není vysoká vrstva prašanu, lišky nepoužívají spády tím způsobem, jak třeba zajíc ochozy, ale spády používají jako koridor, v kterém se drží. Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, jestli se jedná o večerní či ranní spád, ovšem zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je naše výhoda. Další možnost, kdy využijeme právě toho, že jsou lišky na sněhu velmi dobře vidět, je večerní a ranní obeznání spádů na místech s velkým rozhledem. Ideální je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin, mezí. Vybereme den s klidným počasím a dobrou viditelností. Je nutné velmi pečlivě sledovat celý prostor, zejména pokud není sníh je snadné lišku přehlédnout. Čas, kdy obeznáme vytahující či zatahující lišky bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí a v tomto čase můžeme s liškou na daném spádu počítat prakticky s jistotou. Obeznaná liška je už napůl ulovena, a toto na spádech platí celoročně.
Pokud máme obeznanou lišku a zároveň dobře odhadneme místo, kde liška přes den odpočívá ( časté obeznávání stopováním v blízkosti krytů nedoporučuji, liškám nevadí vyrušení, ale opakované zrazení ano ), je pak i poměrně jednoduché následně lišku ulovit. Lišky poměrně dobře dodržují čas, kdy vytahují z krytu za potravou. Pokud je počasí s malým nebo téměř žádným větrem, neprší ( v jarních a letních měsících déšť nevadí a často i dosti silný vítr ), je téměř jisté, že liška ( obvykle lišák ) vytáhne z krytu za světla. Je to ale velmi individuální, některé lišky jdou ven už hodinu před západem slunce (i dříve), nejvíce ale preferují dobu těsně po západu slunce a zejména feny vytahují nejčastěji až na rozhraní šera a tmy nebo za úplné tmy. Tento jev souvisí s aktivitou lišáků a lišek, lišáci jsou ve dne s výjimkou doby péče o mladé podstatně aktivnější. Kdysi jsem vůbec nemohl přijít na to, proč při lovech lišek ráno či večer je z deseti ulovených kusů osm až devět lišáků, a při dvaceti liškách za rok byly z tohoto počtu obvykle jen dvě feny.
Soustavy drenážního potrubí v polích jsou pro lišky také velkým lákadlem, v některých oblastech jsou liškami výrazně upřednostňovány, a i když liška neodpočívá přes den v potrubí, s oblibou leží na povrchu nedaleko. Vyústění drenáží jsou velmi spolehlivá místa jak ráno, tak i večer celoročně.
Kudy lišky vytahují za potravou lze také velmi dobře odhadnout i v neznámém terénu. Kamarádi se diví, že jsem schopen jim poradit vhodná místa pro tento způsob lovu lišek jen podle mapy, i když jsem v jejich honitbě nikdy nebyl, a navíc jsou často úspěšní hned při první čekané. Lišky jsou velmi dobře předvídatelné, spády dodržují desítky let až do výrazné změny prostředí, která jim znemožní spád dále používat.
Velmi dobře využívají terén, a i když to většinou nepostřehneme, tak liška vždy před opuštěním krytu pečlivě jistí. I proto jsou místa spádů tam, kde přechází z krytu do otevřeného terénu často na takových místech, kde má liška přehled nejen o tom, co se děje před ní, ale i do stran. Roh lesa, zarostlá cesta, strouha, mez či stráň, vodoteč, to jsou osvědčená místa.


Lov lišek šoulačkou

Základem šoulačky na jakoukoli zvěř je zlaté pravidlo – uvidět zvěř jako první, dříve, než zvěř zjistí nás. Pro lovecký úspěch je nutné tomuto pravidlu podřídit úplně vše. Znalost terénu beru jako naprostou samozřejmost.
Vítr je hlavní parametr, který je ostatně to nejdůležitější prakticky při všech způsobech lovu. Silný vítr způsobí, že lišky obvykle neloví v otevřeném terénu, a větrná místa překonávají rychlým klusem do závětří, kde loví. Samozřejmě je ale vítr nejdůležitější proto, že nás liška pomocí větru navětří, což pro ni není problém i na stovky metrů.V místech, kde lišky očekáváme, je bezpodmínečně nutné dobrý vítr mít. Vynikající pomůckou v tomto směru je obyčejný dětský bublifuk. Bublinka se pohybuje vzduchem a je vidět mnohem déle, než kouř z cigarety či různé jiné, obvykle práškové přípravky. Obzvláště v členitém prostředí a nebo při velmi slabém větru nám dobře viditelná letící bublina ukáže všechny změny směru větru někdy i na desítky metrů. A funguje po celý rok.
Další, neméně důležitý předpoklad pro úspěšný lov šouláním je naprosto tichý pohyb honitbou. Lišky mají vynikající sluch, prakticky lze říci, že sluchem dokáže liška zachytit nebezpečí na největší vzdálenosti, na lovu je to velmi důležité, protože vítr si obvykle hlídáme, pak následuje čich a na posledním místě je zrak. Výzkumy prokázaly, že i když se člověk pohybuje tak tiše, že sám sebe neslyší, sluch lišky jej dokáže identifikovat až na vzdálenost do sto metrů. Proto jsou rána a večery, kdy je naprosté ticho a bezvětří, pro lov šoulačkou velmi obtížné a pokud se umíme pohybovat opravdu naprosto tiše, tak i fyzicky náročné a často je lépe čekat. Ne nadarmo se dříve budovaly a udržovaly šouláky, a ani dnes se bez nich v mnoha dobře vedených lesních honitbách neobejdou. Sám buduji a používám šouláky v určitých částech lesa či remízů pro velmi tichý pohyb krajem mlazin v místech s dobrým přehledem a s ohledem na převažující vítr.
V první řadě ale musí lovec začít u sebe. Lovecký oděv i obuv nesmí v žádném případě sebeméně šustit či vrzat. Vynikající je v tomto směru klasický hubertus. Jiné oděvy z nešustivé látky jsou také vhodné, velmi důležité je, aby neměly žádné potenciální zdroje hluku. Kryté knoflíky jsou nutností, jezdce a úchytky zipů musí být také nehlučné. Poměrně silné a ne příliš přirozené zvuky vydávají také suché zipy, samozřejmě jen při jejich rozepínání. Cinkající klíče v kapse mnozí už vůbec nevnímají, ale zvěř je uslyší i na značně velké vzdálenosti. Stejným nešvarem je zásoba nábojů volně v kapse. Dalekohled je výborný s pogumováním, zruční lovci si nepogumovaný dalekohled mohou vylepšit sami, osvědčil se i těsně přiléhající návlek z hubertusoviny, který je ale nutné nechat ušít. Na šoulačku je výborný i široký řemínek na dalekohledu, v mlze, dešti či sněžení se neobejdeme bez krytky okulárů. Také na zbrani nesmí nic vydávat jakékoli zvuky, ať je to rachotící zásobník, nebo hlučné přezky řemenu zbraně. Zbraň musíme umět naprosto tiše, jednoduchým a plynulým pohybem sundat z ramene, proto se mi nejvíce osvědčil široký nepodšitý kožený řemen, který je výborný pro nošení a zároveň velmi dobře sklouzne z ramene při nutnosti plynulého, ale i rychlého sundání zbraně. Veškeré pomůcky, které s sebou nosíme na lov musíme nosit tak, aby nemohly způsobit hluk. Kdo je zvyklý nosit batoh, určitě si vybere batoh bez hlučných přezek a popruhů, zároveň vše, co nosí uvnitř je dobré mít v samostatných pouzdrech. Pokud batoh nepoužíváme, jsou různá pouzdra také nejjednodušším řešením, od náhradní munice až po malou kapesní baterku. Část výbavy, tu nejpoužívanější, je vhodné nosit v pouzdrech na opasku, a zbytek v pouzdrech v kapsách. Tím se s jistotou vyvarujeme jakýchkoli nechtěných zvuků, zrazujících zvěř.
Neocenitelnou pomůckou je kukla na obličej a rukavice. Zvěř vždy velmi dobře vnímá nekryté části těla, a to bývá právě obličej a ruce. Na tyto nekryté části obvykle reaguje odskočením, i když jsou bez pohybu. Proto na svých šoulačkách a čekaných používám rukavice a kuklu celoročně.Pro letní období je vhodná bavlněná kukla a velmi tenké kožené rukavice, pro zimní rukavice je třeba u látkových rukavic vybírat z těch, které mají úchopové části dlaní a prstů pošité protiskluzovým materiálem kvůli spolehlivému držení zbraně.
Pro šoulačku (i při lovu lišek čekáním na zemi) je také velmi důležité mít předem vše dobře nacvičeno. To znamená tak dobře, že sejmutí zbraně, zalícení, odjištění atd. dokážeme udělat vždy naprosto automaticky, plynule, bez zbytečných pohybů navíc a naprosto bezhlučně. Třeba jen sejmutí zbraně z ramene, zejména při použití módních řemenů s protiskluzovým povrchem, je někdy dosti nesnadná záležitost. Zrovna tak používání dalekohledu musí být naprosto bezproblémové. Navíc, je velmi důležité se naučit všechny pohyby rukou dělat před tělem (z pohledu zvěře ), nanejvýše těsně u těla. Lišky, jako ostatně veškerá zvěř, výborně vnímají každý pohyb. Velkou chybou bývá i hlučné odjištění zbraně, takže i to je nutné se předem dobře naučit, aby i při zvýšeném adrenalinu v těsné blízkosti zvěře pojistka necvakla a nebo je lépe si ji nechat upravit na bezhlučnou.
Při našoulání zvěře je podstatné neudělat žádný prudký pohyb. Při spatření lišky nesmíme prudce reagovat, je nutné zachovat naprostý klid bez jakéhokoli pohybu, vyhodnotit, co vlastně liška před námi dělá, jestli loví, či přetahuje na jiné místo. Zároveň je důležitá i naše pozice a vzdálenost k lišce. Při spatření lišky na kratší vzdálenosti nedoporučuji používat dalekohled, jsou to pohyby navíc, které se nemusí vyplatit. V těchto případech zvedáme pouze zbraň a lišku si přečteme, pokud je to nutné, přes optiku na zbrani. Záleží na lovcových zkušenostech, zda a jak rychle dokáže situaci vyhodnotit a následně správně zareagovat. Prvořadé je to, zda o nás zvěř již ví, nebo ne.
Pokud o nás liška ví, nebo se jí něco zdá podezřelé, tak starší zkušené kusy okamžitě odskakují, a pokud nezjistily bezpečně příčinu, tak se obvykle na široko zastaví a jistí zpět. Liška neumí to co třeba srnčí, které se zastaví tak, že k nám stojí obřitkem a ohlédne se, a proto se zastaví vždy na široko. Jak daleko se zastaví je závislé především na terénu – zastaví se vždy tak, aby dobře viděly k místu zrazení, a dále na světelných podmínkách, v šeru jsou vzdálenosti obvykle krátké. V té chvíli je dobré být již připraven k ráně.
U mladých nezkušených lišek do věku jednoho roku je časté, že zvědavě zkoumají příčinu vyrušení, a po uklidnění, pokud zůstaneme bez pohybu stát, pokračují v lovu.
Je důležité si neustále uvědomovat, že šoulačka není závod, a je špatné prošoulat kilometry honitby co nejrychleji. Jako začátečník jsem právě takto špatně kdysi šoulal. Dnes si pro vlastní šoulačku neplánuji úseky delší než asi 500, maximálně 1 000 metrů, a čas, v jakém zdolám tuto vzdálenost je obvykle 2 až 3 hodiny.
Pokud šouláme k lišce, kterou jsme objevili na větší vzdálenost, než je naše střelecká hranice, je dobré využít co nejvíce terén, ale zároveň je důležité udržet si optický kontakt. Toto pravidlo dodržuji na základě několika zkušeností, kdy se mi sice podařilo perfektně našoulat na místo, kde předtím liška byla, ale nemohl jsem ji najít, nevěděl jsem, jestli odešla a nebo je někde v prostoru přede mnou. Obvykle přede mnou byla, ale díky výbornému využívání terénu byla neviditelná, a často se najednou vynořila tak blízko, že jsem neměl šanci lovit. Lze se sice k lišce přiblížit i bez naprostého krytí na volné ploše, to ale vyžaduje maximální trpělivost, zároveň je ale dobré vědět, že pravděpodobný úspěch je tak na 30%. Základem při našoulání již zjištěné lišky je vidět její hlavu (to platí i u veškeré ostatní zvěře). Musíme mít neustále na paměti to, že liška má výrazně větší zorný úhel, než člověk a je velmi citlivá na jakýkoli sebemenší pohyb v jejím zorném poli. Proto také v dlouhém kabátu, ať v hubertusu či bílém dlouhém kabátu na sněhu šoulám k liškám snáz – nemohou vidět pohyb nohou. Hlavu tedy sledujeme proto, abychom věděli, kdy se máme hýbat. Nestačí, že je liška plně zaujatá lovem myší, podstatné je to, abychom se pohybovali ve chvílích, kdy je od nás odvrácena hlavou alespoň o 120°. Naprostou podmínkou je, aby nás liška při šoulání neuviděla proti horizontu. Reaguje pak i na nehybnou siluetu na velké vzdálenosti ( 400 - 500 m ) okamžitým odskočením do krytu. Pokud máme za sebou pozadí, se kterým dokážeme splynout a neděláme prudké pohyby, liška nás neuvidí, spíše nevnímá, i když jsme naprosto nekrytí. Nejen při šoulání k již objevené lišce, ale i při celé šoulačce je tedy lépe šoulat kolem kraje lesa, remízků, mezí a využít v otevřeném nezarostlém terénu úvozové cesty, suché strouhy a podobně. Tato místa také rády využívají samy lišky k přesunům v rámci teritoria mezi lovišti.
Vědět jak šoulat nám ale nestačí, je nutné vědět i kdy a kde.
Celoročně je šoulání velmi účinné okolo hlavních spádů, v blízkosti denních zálehů a na lovištích.
Nejlepší doba na šoulání při lovu lišek je ráno po rozednění a následující hodinu. Není to proto, že by ráno bylo na lov lišek lepší, než večer, ale proto, že světla přibývá a liška je zvěř malá, ostatně noční šoulačka na lišky je velmi obtížná, pokud není sníh a měsíc, tak je úlovek na noční šoulačce spíše dílem náhody. Ráno vyrážím na šoulačku vždy až za takového světla, že jsem schopen lišku spatřit na vzdálenost asi 300 m. To je velmi důležité, nemá cenu pokoušet se šoulat za špatné viditelnosti, ať už ráno, nebo večer, protože liška nás svými smysly obvykle odhalí dříve, než ji uvidíme. A opakovaně zrazená i mladá liška se stává mimořádně opatrnou a začne vycházet na lov a zatahovat z lovu pouze v noci.
Hodina po rozednění neplatí za jasných mrazivých dnů v únoru a březnu, kdy je tato doba asi tři hodiny po rozednění, pak teprve lišky zaléhají ke krátkému odpočinku a je možné na ně opět šoulat od jedenácti hodin až do druhé hodiny odpolední, kdy se na loukách a pastvinách věnují lovu myší. Ranní šoulačky v loukách v zimě jsou výborné ať už sníh je či není, a zejména s končícím kaňkováním se aktivita lišek výrazně zvýší a zejména lišáci loví často i v dopoledních hodinách. Období kaňkování od konce roku, kdy začínají staří lišáci aktivně hledat kaňkujicí lišky až do konce února, kdy kaňkování končí dává vysokou šanci potkávat a lovit hledající lišáky v průběhu celého dne, zejména v místech, kde jsou spády mezi místy porostlými rákosím, mezi norami a na hlavních spádech v loukách, po kterých se lišáci přemisťují mezi místy denního odpočinku lišek.
Velmi dobrá je šoulačka v pozdním odpoledni za deště v jarním a letním období, zejména jarní přeháňkové deště jsou naprosto ideální nejen proto, že v nich lišky velmi rády loví, ale zároveň naše šoulání liška neuslyší tak snadno.
Večerní šoulačka by ale měla být obvykle zaměřena na došoulání na místo, kde budeme na lišky čekat. S ubývajícím světlem se rychle zvyšuje pravděpodobnost přehlédnutí lišky a její následné zrazení, proto je lépe po západu slunce čekat na místě poblíž spádu.
Večer lišky, a zejména lišáci, vychází na lov často velmi brzy, a pokud nejsou opakovaně zrazovány, ať už myslivci, turisty či zemědělci, lze se s nimi setkat v průběhu celého roku už hodinu před západem slunce.
Při šoulačce musíme samozřejmě respektovat ostatní zvěř, zejména spárkatou a nezrazovat ji. Nejen, že to není správné z hlediska toho, jak se má myslivec v honitbě chovat, ale právě při lovu lišek je nutné si uvědomovat, že lišky jsou velmi vnímavé na zrazenou spárkatou zvěř a při spatření jakékoli odskakující spárkaté okamžitě reagují rychlým útěkem do krytu.
Přesná střelba je velmi důležitou součástí tohoto lovu, a protože se pohybujeme v různém terénu, nemůžeme spoléhat na přírodní opory pro střelbu. Nezbytnou pomůckou je střelecká hůl nebo stabilní trojnožka.
Lov lišek šoulačkou je velmi náročný nejen fyzicky, ale vyžaduje velké sebeovládání, znalost liščích zvyků, chování, výborný zrak a schopnost lišky najít. Není to něco, co jde velmi rychle naučit a propracovat se k dobrému šoulání vyžaduje čas. Znám mnoho myslivců, kteří velmi rádi a často šoulají, ale v jejich pojetí je to jen normální procházka honitbou se zbraní na rameni, u jiných zase spíše ozbrojená turistika, protože počet kilometrů po každé návštěvě honitby je někdy až úctyhodný. Jejich lovecké výsledky tomu odpovídají. Šoulačka, ta dobře provedená je ale jiná, prošoulám relativně malý úsek honitby, jsem v kontaktu se zvěří a zároveň s jejími pobytovými znaky. Tak detailní přehled o dění v honitbě nám jiné způsoby lovu neumožní, nebo jen omezeně.


Lov lišek čekáním

Volba vhodného místa pro čekání na lišky je základem úspěchu. Problematické jsou často navštěvované a zavětřované posedy a kazatelny. Je lépe čekat na zemi, není možné a ani správné mít u každého spádu posed nebo kazatelnu, navíc díky tomu dokážeme místem čekání reagovat na směr větru dle potřeby a zároveň i na ostatní podmínky, jako jsou posekané louky, sklizené obilí, množství sněhu apod. Vítr je opět to nejdůležitější, obzvlášť v členitém terénu je bublifuk pro zjištění změn směru větru okolo terénních zlomů nutnou pomůckou. Pro oděv, zbraň, vybavení a pohyby platí stejné zásady, jako při lovu šoulačkou. Je možné stát i sedět na malé stoličce, která nesmí vrzat ani vydávat jakékoli jiné zvuky i při našem pohybu. Sedět lze také přímo na zemi, zvěř sedícího člověka obtížně rozeznává a dokáže přijít neuvěřitelně blízko. Sezení při čekání na zemi je ale omezující a pokud se zvěř objeví za námi, tak zejména na krátkou vzdálenost je často nemožné reagovat a lovit. Stojícího lovce neomezuje žádný směr příchodu lovené zvěře. Není dobré se při čekání ukrývat za keře, stromy a podobné překážky, které nám mohou zkomplikovat střelbu. Naopak by mělo být zásadou, že stojíme před překážkou a máme za sebou tmavé pozadí, proti kterému nás veškerá zvěř nevnímá. Pokud chceme využít krytu, je to možné pouze u porostu do výše hrudníku, to nás neomezuje při střelbě ale musíme samozřejmě i tak respektovat pozadí. Pohyby opět a zejména při spatření lišky děláme jen před tělem nebo podle těla, kukla na obličej a rukavice jsou při čekané na zemi samozřejmostí. Je obecně známo, že ve velmi větrných dnech zvěř zůstává v krytu a nevychází. Dnů se silným větrem se ale dá na lovu lišek velmi dobře využít, protože liška krom mimořádně extrémních podmínek jde na lov vždy. Podle směru větru si najdeme závětrná místa, především louky v honitbě, a ty pak lze spolehlivě využívat nejen při lovu lišek. Při silném větru je koncentrace zvěře v těchto místech vysoká a lišky přijdou také, protože již středně silný vítr jim značně komplikuje lov, jejich hlavní smysly - sluch a čich - jsou větrem značně omezeny. Na místo, kde chceme čekat, je nutné přijít včas, i když musím přiznat, že v některých případech, kdy jsem pro našoulání na místo čekané dokonale kryt terénem, a mám lišku dobře obeznanou, přicházím na místo s předstihem 10 - 15 minut. Lišky bývají opravdu hodně přesné. Další poznatek je vztah lišek a srnčí zvěře, a to v období, kdy srny kladou srnčata až do začátku srnčí říje. Srny jsou v tuto dobu velmi agresivní i mezi sebou, a většina srn, starší a zkušené bez vyjímky, na lišku ihned nekompromisně útočí a nebo jí dají jasně najevo, že ji dál nepustí. Často jsem sledoval,že se liška bojí na louku, kde jsou srny, vytáhnout, a raději mění směr, nebo se drží od srnčího co nejdále. Pokud na louku liška vyšla, mnohokrát mi ji srnčí zahnalo, a proto v tomto období , zejména na posekaných obrůstajících loukách v letních měsících, chodím čekat s větší časovou rezervou, srnčímu se ukazuji a moje snaha je, aby louka byla prázdná a liška se nebála.
Čekání vleže zejména na posekaných rozlehlých loukách nám může přinést dosud nepoznané zážitky, protože zvěř reaguje na ležícího lovce jinak, než jsme zvyklí a i lišky běžně přijdou na vzdálenosti několika metrů, jistí, ale neodbíhají, ležícího člověka rozeznají jen podle pachu po větru a nebo z opravdu těsné blízkosti.
Čekat můžeme u nor, na spádech a na lovištích lišek, a to večer i ráno. Čekat lze i přes den, zejména v období kaňkování při dobrém výběru místa je velká šance ulovit i několik lišek během jediného dne.
Čekání u nor je náročnější z pohledu zkušeností a střelecké pohotovosti a sebeovládání.. Každá liška má svůj způsob opuštění nory, některé poměrně rychle opustí noru a rychle čárují pryč, některé se ve velmi krátké vzdálenosti od vsuku zastaví, a jistí. Ranní čekání je v tomto směru příznivější, protože liška po návratu k noře obvykle nejdříve prozkoumá nejbližší okolí vsuků a až pak zatahuje do nory. Ranní čekání by mělo trvat alespoň dvě hodiny po rozednění. U některých nor v hustých porostech nelze čekat vůbec, ideální jsou meliorační výpustě v polích a loukách a na místech s velkým přehledem, kdy je možno bezproblémově střílet.
Pro úspěch večerního či ranního čekání je nejlepší čekat na spádu v blízkosti denních zálehů lišek. Je velká pravděpodobnost, že nám večer vytáhne liška za dobrých světelných podmínek a ráno se bude pozdě vracet, tedy za plného světla. Je také důležité dobře si vybrat vhodnou vzdálenost od spádu, protože je velmi obtížné lovit lišku, která nám přijde na dvacet kroků a je nemožný jakýkoli pohyb. Je dobré volit vzdálenost předpokládané střelby alespoň 70 m. Volba předpokládaného směru střelby je neméně důležitá, protože ve chvíli, kdy se nám liška přibližuje na jistou ránu a v dálce za ní vidíme vesnici, už je pozdě na změnu stanoviště.
Čekání na lovištích lišek - v loukách nebo na strništích - je velmi účinné večer i ráno, ať v zimním či jarním období. Pokud čekáme ráno, nesmí nás odradit to, že hned při rozbřesku na loukách liška není. Často se objeví až za plného světla, a před zatažením do krytu si ještě pár myší chce ulovit. Při silném větru je nutné čekat na spádech na závětrných místech, jinak se může stát, že okolo nás liška jen rychle proběhne. Důležité také je vědět, kde se lišky budou koncentrovat v některých podmínkách. Po silných deštích, kdy je vše podmáčené, budou lišky pro lov vyhledávat místa, kde už povrch oschnul, což jsou terénní vyvýšeniny, to samé platí i při tání sněhu. Výborná situace nastane také ve chvíli, kdy napadne vyšší vrstva prašanu, který je následně větrem odvát, a vzniknou někdy i úplně holá místa. Sem nám při večerním čekání přijde liška s jistotou, a ne jediná. Při večerní čekané je důležitý i dalekohled, ve chvíli, kdy je šero takové, že lišku už pouhým okem nerozeznáme, nebo jen velmi obtížně, je nutné neustále sledovat dalekohledem místa, kde by se měla liška objevit.
Čekání u vlečky je výhodné v členitém terénu, kde máme malý přehled a liška by nám mohla projít, aniž bychom ji spatřili. V polních honitbách nám také dobře poslouží k přilákání lišek na loveckou vzdálenost.Tento zapomenutý způsob lovu lišek je jednoduchý, spočívá v tom, že jakýkoli masový odpad, kosti, kus plic ulovené spárkaté či přejetý zajíc se nám může hodit k přípravě vlečky. Naprosto ideální jsou zimní zasněžené dny s dobrou viditelností na sněhu po setmění. Vybereme si vhodné místo, kde budeme moci večer čekat v dobrém větru a místo pro zakončení vlečky v dobré lovecké vzdálenosti cca 70 - 100 m ( abychom se nebáli dýchat, až liška přijde ) a vlečku natáhneme z různých směrů, ideálně přes několik spádů k místu zakončení vlečky. Vzdálenost tažení návnady je ve stovkách metrů každého tahu vlečky. Toto si nachystáme přes den a večer při západu slunce začneme s čekáním. Velmi dobře se tento způsob osvědčil v lesních honitbách. Pokud je navíc vysoká sněhová pokrývka umrzlá, lišky mají nouzi a každá, která na vlečku narazí, přijde. Proto je dobré vydržet co nejdéle a rozhodně nekončit s čekáním po ulovení první lišky. Samozřejmě jde tento způsob lovu využít celoročně a vytáhnout si lišky z obilí nebo kukuřice. Vždy je ale nutné zakládat vlečky pro večerní čekání, protože založení vlečky odpoledne s tím, že budeme na jejím konci čekat ráno je úvaha špatná, protože lišky vše uklidí večer, a na ráno už nic nezbude. Při zakládání vlečky většinou nemusíme mít obavy z našeho pachu, protože většina honiteb je denně navštěvovaná lidmi a lišky jsou zvyklé. V odlehlých oblastech, málo a nepravidelně navštěvovaných to ale problém může být.

Na každý lov se dobře připravuji, promýšlím možné situace podle konkrétní obeznané lišky, terénu, bezpečnosti střelby a zejména předpovědi počasí. Samozřejmě třeba předpověď počasí nebývá úplně přesná a po příjezdu do honitby musí někdy dojít ke změně plánu, ale v tom je právě velká výhoda lovů ze země, kdy mohu ihned reagovat na veškeré změny podmínek. Velmi často mi lov vyjde přesně tak, jak jsem plánoval, liška vytáhne z krytu přesně na naplánované místo a v dobu, kdy jsem to předpokládal. O to lepší je pak pocit z lovu a lovecký zážitek.

„Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená“ – toto pořekadlo starých zkušených fořtů platilo v dobách, kdy zbraně a náboje nebyly na takové úrovni, aby kulovou zbraní bylo možné lišku spolehlivě ulovit, a zásah byl zčásti věcí štěstí, nebo i dílem náhody. Liška není velký cíl, je většinou v pohybu a střelba kulí na lišky není úplně snadná, vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo, nám ale umožňují spolehlivě zasahovat lišky na vzdálenosti nad 200 metrů, a je jen na každém z nás, zda tyto kvality dokáže využít.
Faktem je, že pro dobrého střelce zásah lišky na 200 m není náhodná záležitost při střelbě vsedě s oporou.
Na šoulačce nebo čekané na zemi je to ale něco úplně jiného, v situaci, kdy lovec našoulá lišku v terénu, který neposkytne přírodní oporu pro zbraň a nablízku jsou třeba jen keře, si drtivá většina myslivců sami se sebou při střelbě neví rady, a volí tedy obvykle střelbu z volné ruky, což znamená s vysokou pravděpodobností neúspěch. Při těchto lovech se vždy výborně osvědčí střelecká hůl a nebo ještě lépe trojnožka. Platí samozřejmě, že cvičení dělá mistra, a proto je nutné střelbu s těmito pomůckami trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku vždy a na každou vzdálenost. To, co často slyším – liška nesmí odejít bez rány – je jen ukázka neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců se raději nebudu vyjadřovat – liška je zvěř jako každá jiná, a postřelená cítí bolest a trpí stejně jako třeba srnec.
Na lišku je dobré střílet vždy jistou ránu, protože chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a lov se stává obtížnějším. Pokud se ovládneme, a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu. Opakovaně jsem si ověřil při naprosto nečekaných setkáních, kdy jsem si lišku zradil, že následující den jsem ji na stejném místě a obvykle v naprosto stejném čase ulovil.

Lov lišek ze země, ať už šouláním nebo na čekané je plný adrenalinu, napětí a pravidelně velmi silných loveckých zážitků, takových, jakým se málokterý lov na jinou zvěř vyrovná. A odnášet si z ranní šoulačky lišku, někdy i dvě nebo tři, je vždy nádherný pocit.