Myslivecké fórum

Vložil: Vít Pátek | Upravit článek | 11.07.2016 18:19 | zobrazeno: 4113

Po přečtení jsem z toho článku byl hodně smutný. Jestli je to tak opravdu u převážné většiny myslivců i honiteb, tak je z čeho být smutný, ale přijde mi, že jsme u nás i v blízkém okolí (a dál moje konkrétní znalost a zkušenost nestačila dosáhnout, mj. proto, že jsem z těch \"pod 15 let služebního stáří\") poněkud odlišní.

1. Hromady neděláme. Celkem \"samospádem\" a konsenzuálně jsme dospěli zhruba právě v době, kdy jsem byl přijat do spolku, k tomu, že když je černá přemnožená, nedává smysl ji krmit ani přikrmovat. Nicméně čekanou jako způsob lovu používáme, byť zateplenou kazatelnu nemáme ani jednu. Našoulat černou většina z nás umí a občas to i využijeme, ale za srovnatelné lovecké umění považuji i umět si zvěř \"nechat přijít\", tj. čekat (a je celkem jedno jestli na kazatelně, žebříku, sedačce či na mezi, u mě to je např. i jedna obecní lavička u cesty mezi poli) tam, kde vím, že s dostatečnou pravděpodobností přijde, a být tam dokonce i \"na čas\". Ale klidně se přiznám, že na místo kde chci, aby se mi černá zvěř zastavila (např. kde je dobře vidět), dvě hrsti kukuřice nebo něco podobného hodím. A fotopast si na ochoz, ke kališti či kamkoli kde se tím víc dozvím, pověsím. Protože ochoz černé sice najdu, podle stop poznám jaké kde bylo jedno prase nebo pár kusů, u větší tlupy čí více tlup jen opravdu zhruba, a v závislosti na počasí toho často velmi málo poznám o přesnějším času výskytu. A čas mého výskytu v honitbě, potřebný pro zjištění přímým pozorováním, má svá obvyklá omezení u člověka živícího se prací mimo honitbu a majícího rodinu. A je to mj. i o přizpůsobení způsobu lovu individuálním mezím střelecké výkonnosti - krom myslivecké vzdálenosti, která je zlomkem té figiho, já třeba už dožiji i s vědomím, že bleskový postřeh a rychlé reakce mi prostě nejsou dány. Rád bych zároveň dožil s tím, že když jsem to při volbě způsobu lovu zohledňoval, nebyl jsem zrovna kvůli tomu úplně špatný myslivec.
2. Lovíme selata a lončáky. Nevím, jak to kdo má jinde, ale i kdybych si odmyslel dodržování zákona a etiku, pořád bych u stokilového \"lončáka\" velmi obtížně řešil manipulaci a dopravu, zvlášť při nočním osamělém lovu. Mechanizaci jako naviják apod. nemám (nepotřebuji), nevím u nás o nikom, kdo by ji měl, a např. na korbu svého pickupu dostanu vlastní silou bez pomůcek tak 50-60 kg max.
3. Pod posed nejezdíme. Ale na druhou stranu, když už jsme v situaci, že lovíme zvěř, kterou v ruksaku či na rameni z místa lovu do vsi nedoneseme, strategické umístění auta (nebo jiného dopravního prostředku) pár set metrů od místa lovu je pro mě racionální i v mezích etiky.
4. Vzhledem k charakteru honitby u nás naháňky nejsou stěžejním způsobem lovu, bereme je spíš jako součást tradice a tedy nemáme důvod si je kazit excesy popsanými v článku. Nicméně v tomto případě jeden případ ze sousedství, korespondující s popisem z článku, bohužel znám. \"Od nás\" tam na naháňky tudíž nechodíme... a je mi líto, že tam naopak občas nezajde státní správa myslivosti.
5. V pozorovací a zaměřovací technice jsme přirozeně limitováni svými příjmy - máme to \"štěstí\", že jsme tak na tom ve spolku asi všichni... A vystačili jsme s tím co máme i v letech, kdy jsme opravdu potřebovali na odlov \"přitlačit\" a odstřílet v malé lesopolní honitbě s převahou polí v \"pár\" lidech třeba 70 kusů za rok. Z mého osobního pohledu mi na technice s umělým zobrazováním (ať už pozorovací či zaměřovací), kterou jsem zatím měl možnost vidět, vadí to, že i když má dobrou regulaci jasu, alespoň částečně, s ohledem na potřebný kontrast zobrazení, i svým minimálním jasem ovlivňuje \"rozkoukání\" a neviděl bych pak tak dobře \"okolo\". A to mi nevyhovuje stejně, jako mi nevyhovuje se \"zavřít v bedně\" a neslyšet dobře vše, co se děje kolem...

Ještě k formulaci \"za přemnožení černé mohou myslivci\". Vidím ho jako příliš zjednodušující a z mnoha ohledů nebezpečné. Neumím sám s jistotou posoudit, jestli za dosavadního vývoje legislativy i zemědělského hospodaření bylo vždy zcela v mezích možností samotných myslivců udržet stavy černé zvěře na optimu, nicméně z toho, co sám vím, bych souhlasil s tvrzením, že myslivci nebyli a nejsou na hranici toho, co můžou - jako celek i jednotlivě - dělat oni sami. Ale zároveň bych považoval za spravedlivé požadovat, aby se adekvátně k hranicím toho, co mohou dělat, posouvali i zemědělci, státní správa myslivosti a zákonodárci.

Na závěr:
I když mi článek připadá, jako notorickému hledači konstruktivních řešení, příliš jen jako smutné konstatování, navíc s letitým zpožděním, přiznávám mu pozitivní efekt v tom, že mě právě tou smutností a v podstatě bezvýchodností přiměl k zamýšlení, jak jsem na tom já, jak jsme na tom u nás, a s čím by dál šlo pohnout k lepšímu.