Dnes je 16.7. 2018. Slunce výchází v 5:04 a západá v 21:01 | Měsíc výchází v 9:11 a západá v 23:15

Na aktuální téma - černá



Vložil: Ron Gordon | Upravit článek | 19.02.2018 21:06 | zobrazeno: 527

Vepř divoký, divák, zvěř černá (Sus croia) náleží mezi sudoprstce (Artiodactyla) a počítá se к užitkové vysoké zvěři srstnaté. Mezi sudoprstci tvoří sám rod vepřů. Samec zove se kanec, samice b a c h y n ě nebo bachna, mládě sele. Vepř divoký podobá se zcela vepři domácímu, jehož je praotcem, jenom že má tělo více sražené. V mluvě myslivecké náleží černé všechna označení u zvěře vysoké obvyklá, tedy: barva, bílí, slechy, běhy, spáry a t. d. Mimo to označují lovci při zvěři černé ještě tyto předměty zvláštními výrazy mysliveckými: tesáky vyčnívající z mordy zovou se zbraně; má-li zvěř osiny (štětiny) slepené pryskyřicí, jak se otírá o stromy, povstává ji na lopatkách krunýř; pohlavní úkon zove se c h r u t í. Mláďata stáří jednoho roku zovou b ě h o u n i, odtud pak činí se rozdíl v pohlaví ; mladí samci nazývají se kňourkové a kňouři, mladé samice bachyňky. Kňouru do dvou let říkají myslivci žertem hadrář, protože napadne-li lovce, nemůže krátkými zbraněmi způsobiti těžší rány, ale rozedere napadenému oděv. Tří až čtyřletý vepř, který má již vy vinuté zbraně a v rozčilení jimi seká a klektá, nazývá se sekáč. Hlavní kanec a hlavní bachyně je zvěř černá více nežli čtyřletá. Zvěř černá hledajíc v zemi chobotem (rypákem) ž í r, vyhazuje větší kusy půdy, buchty, říká se pak, že buchtuje. Ve vodě se kališti a tlupa zvěře černé se zavláčí do kotliny. Prodloužené osmy na hřbetě zovou se hř e b e n. Zvěř černá napadá psy i lovce. Psi ji staví a kryjí. Ona je odbijí. Na tesák nebo oštěp lovcův černá nabíhá. Pro velikou škodu, kterou zvěř černá způsobuje na polích, nechová se nikde ve volném honebním revíru, a kde se nějaký kus vyskytne, bývá pronásledován jako škodná. Větší stav této zvěře chová se jenom v oborách, к čemuž se dobře hodí. Ve volnosti vyskytuje se zvěř černá dnes už jen v krajinách odlehlých a málo kultivovaných; v naší republice jen v Karpatech. Zbarvení osin zvěře černé je v létě černohnědé, v zimě černošedé. Palici má zvěř větší než vepř domácí, na předku je vyšší než na zadku. Selata jsou žlutošedá a mají tmavé příčné pruhy po těle. Zbraně zvěře černé nalézají se v dolejší čelisti, kdežto protilehlý zub čelisti hořejší směřuje vzhůru. Vzájemným otíráním o sebe stávají se tyto zuby stále ostřejšími a špičatějšími. Už u dvouletého kňoura vyčnívají zbraně z mordy a věkem zvěře nabývají stále větší délky a zakřivují se nazad. Přes svoji zdánlivou neohrabanost je zvěř černá velmi pohyblivá a dovede hbitě prchati. Také smysly její jsou dobře vyvinuté; větří velmi dobře, také sluch její je velmi jemný, naproti tomu však zrak je méně dobrý. Zdá se. že zvěř černá nemá schopnosti rozeznávat! tvarů předmětů, proto chová-li se lovec klidně, přijde mu tak blízko, jako žádná jiná zvěř. Význačnou zvěře černé je její odvaha, proto se jí kdysi název zvěře rytířské a také ulovení její v než byly v užívání zbraně palné, považováno bylo za nevšední udatnosti a osobní odvahy. Není-li zvěř černá podrážděna nebo poraněna, se člověku, protože se ho bojí, ale psovi postaví vždycky. Poraněná, není-li rána zrovna smrtelnou, na padne lovce skoro vždy. V tom případě běží přímo lovce, zdupe všechno, co je jí v cestě, nebo to a klektajíc zbraněmi vrhne se na člověka se slepou zuřivostí. Poněvadž může raniti jen tím způsobem, že zbraněmi zdola nahoru, doporučují někteří lovci, aby napadený vrhl na zem. Rada tato spočívá asi na zkušenostech a špatně by se v každém případě Zvěř černá má tvrdé a ostré spáry a při útoku zlostně předními běhy, zarážejíc je prudce do země. by tedy lovec ležící na zemi býti jimi poraněn právě nebezpečně jako zbraněmi. Zkušený lovec nechá zvěř proti sobě běžeti a učiní ve vhodném okamžiku stranou, černá nedovede činiti rychlých obratů, proto přeběhne přímým směrem kolem uskočivšího lovce. Na loveckých obrázcích vidíme často výjev, jak se lovec útočícím kancem vyšplhal na strom. Záchrana taková asi málokdy možnou. Musel by lovec miti příhodný docela nablízku a uměti výborně šplhati, aby unikl dosahu zvěře, než sem tato prudkým během dospěje, dovede se také vztyčit! na zadní běhy, a kdyby lovec ne byl dosti vysoko, opřela by se předními běhy o kmen zasadila by mu přece jen ránu do nohy. Bachyně bývá při útoku zuřivější než kanec, byla-li podrážděna, když vodí selata. Utok její je ne bezpečnější, protože svými krátkými zbraněmi může tnouti a vytrhnouti z těla velký kus masa. Lovec vydávající se na černou má se tedy vedle pušky ozbrojit! dlouhým kančím tesákem, lna nějž by mohl útočící nechat! naběhnout. často zápasí kanci také mezi sebou, při čemž pryskyřicový krunýř koná dobré služby к zachycování soupeřových. Krunýř může býti tak silný, že neprojde jím střela vypálená z větší vzdálenosti z pušky s malou průbojností. Mladá zvěř při kvičí, stará zvěř zhasne bez hlesu. Jinak zvěř samičí) chrochtá, je-li klidnou, a větří-li hlasitě funí. Velikost a věk černé řídí se příznivými nebo ne příznivými okolnostmi, hlavně ovšem hojností a žíru. Věk odhaduje se na 20 až 30 roků. Hlavní může býti až 2 m dlouhý, 1 m vysoký a při těchto rozměrech miti váhy až 300 kg. Dnes je takový kus vzácností. Soudí se, že nejsilnější černá zvěř dnes v Uhrách. Pokud se žíru týče, je vepř divoký všežravcem, při jímaje potravu z říše rostlinné i živočišné. Nejraději sbírá bukvice, kaštany, žaludy a jiné lesní ovoce. to vyrývá ze země kořínky, hmyz a jeho larvy, plže a také houby a velikou škodu působí na polích vy rýváním bramborů a spastvováním obilí i jiných plodin, hlavně okopanin. Potravou černé zvěře jsou myši, ptáci a jejich vejce (plení hlavně hnízda ptáků zemi se hnízdících), dále mladí zajíci, mláďata srnčí i jelení, vůbec všechno, čeho se může zmocnili. Z nedostatku jiného žíru bere také zdechlinu a jsou známy případy, že černá ohryzla mrtvolu samovraha, který se v lese oběsil. Postřelenou zvěř sleduje po barvě a načne ji hned, když ji dostihne. Přes léto černá, ztuční, ale přes zimu zase zchudne. Nejlepší doba odstřelu je proto pozdní podzim nebo začátek zimy. Čas chrutí začíná v listopadu a trvá do února. Mladá zvěř chruje však i mimo tato období. Kňourkové a ba- chyňky začínají se chrouti už ve věku 18 až 19 měsíců, černá rozmnožuje se tedy rychle a následkem nepravidelného času chrutí u mladé zvěře shledáme v honbišti selata skoro po celý rok. Kde se v honebním revíru černou zvěří osazeném pasou také domácí vepři, dochází dosti zhusta ke chrutí obou. Divocí vepři pocházející od domácího vepře bývají odchylně zbarvení, obyčejně světle strakatí. Kříženci z domácí plemenice a divokého vepře mají sraženou postavu a dají se špatně krmili na sádlo. Starý divoký kanec je po celý rok samotářem, teprve v čase chrutí připojuje se к tlupě, zápasí se stejně silnými kanci a odhání slabší kňoury. Zápasy bývají ur putné, což je samozřejmé při síle a zuřivosti této zvěře. Bachyně chodí 20 týdnů těžká, bachyňka také jen 18 neděl. Stará bachyně mívá 10 až 12 selat, mladá jen 4 až 8. Selata zůstávají 14 dní v loži, na čež je bachyně vyvede a vodí je hledali žír. Někdy se spojí několik bachyň se svými selaty a utvoří tlupu čítající až 30 kusů zvěře. O obyvališti zvěře černé lze za dnešních dnů těžko mluvili, jisto je, že si oblibuje husté a zapojené lesy, hlavně listnaté nebo smíšené. Stání však nikde nemá, přebíhá stále po revíru, ba i z jednoho do druhého, proto je obeznání černé zvěře pro lovce prací velmi těžkou. I obkroužení na obnově vyžaduje velké námahy. Nejsnadněji dá se ještě obeznat! tlupa bachyň se selaty, jsou-li zavláčeny v společné kotlině. Ojedinělí kanci jsou stálými tuláky, jestliže si však takový kus udělal teplé lože v houštině a vystlal si je mechem a travou, pak se na toto místo rád vrací a může tu býti obeznán. Na žír vychází černá zvěř záhy večer. Ryje nějaký čas v lese, a když nastane noc, vychází do polí. К ránu vrací se po témž ochozu zpět do lesa, kde ještě nějakou hodinu okouní, načež zaléhá do starého lože nebo upravuje lože nové; větší tlupa vyhledává obyčejně svoji starou kotlinu. O stopě zvěře černé tvrdí lovci, že lze v ní určili tatáž znamení, jako v stopě jelení, ale v otisku šlépějí černé jsou vždycky za otisky spárů také otisky paspárků což v stopě jelení bývá jen výminečně, ku př. za vysokého sněhu. Rozkrok černé je mnohem kratší než jelena a protože má černá krátké běhy, dělá na sněhu vždycky rýhu, kdežto jelen svými vysokými běhy sníh jen trochu posunuje do předu. Pohlaví podle stopy rozeznali nelze a sílu černé jen podle menších nebo větších otisků šlépějí. Jsou však přece lovci, kteří tvrdí, že podle stopy poznají, pochází-li od kance nebo od bachyně. Nepřátel černá zvěř skoro ani nemá. Na dospělou neodváží se ani vlk. Snad ani medvěd nepustí se rádno zápasu s kancem nebo bachyní vodící selata, znaje sílu a řvavost této zvěře. Malá selata a slabší kmící kusy mohou býti snad napadeny vlkem nebo liškou, ale to budou případy velmi řídké. O nemocech černé je málo známo a není zpráv, že by mezi ní vypukla epidemie jako mezi jinou zvěří. Snad trpí jen červinkou, která dovede řáditi mezi domácím bravem vepřovým, ale nemoc tato nerozšíří se mezi černou nikdy epidemicky, protože zašlý kus zmizí v žaludcích škodné a jistě také v žaludcích černé. A požíváním se jak známo tato nemoc nerozšiřuje. Za to je o černé známo, že je oddolnou oproti jedu hadímu a požírá zmije bez nebezpečí otravy. Zvěř černá loví se šoulačkou, na čekání, nadháňkami a lapáním do ohrad. Dříve bylo oblíbeno hledání se smečkou slídníků a potom štvanice. К šoulačce hodí se nejlépe doba večerní nebo ranní, když je černá mimo lože. Došoulá-li se lovec к černé v loži, není radno střílet! na ni do lože. Vzdálenost lovcova bývá tu ovšem jen ně kolik kroků, ale to právě svádí к přestřelení, neboť v loži je viděti jen malý kus hřbetu zvířete. A chybený kanec někdy lovce také napadne nebo běží právě tím směrem, kde lovec stojí a může naň narazili. Proto je lépe ne patrným hlomozem zvíře vzbudit! a na sebe upozornit!. Netřeba se báti, že zvěř prchne, a kdyby se tak i stalo, neprchá v prvním okamžiku tak rychle, aby nebylo možno posilati za ní dobře mířenou ránu. Nejlépe učiníme, zlomíme-li na nejbližším stromě tenkou větvičku levou rukou, držíce v pravici pušku připravenou. Prasknutím vzruší se zalehlá zvěř a posadí se v loži opřevši se o přední běhy. V té poloze i méně dovedný střelec může jí posilati dobrou ránu z krátké vzdálenosti buď na palici nebo na lopatku, má-li jen dosti chladnou krev a pevnou ruku. Bachyně, nezůstane-li v ohni, je smělejší než kanec. Raněný kanec přece někdy prchá, ale bachyně nikdy. Musí tedy lovec býti připraven na druhou ránu. Kdo jde na černou poprvé, neměl by jiti jinak, než v průvodu zkušeného lovce. Poraněnou černou nesmí lovec nikdy vy hledávali v houštině sám, protože se někdy stává, že se poraněný kus pojednou z houštiny vyřítí na lovce, a tu by se lovci snadno mohla přihodili nehoda v místech odlehlých, kde není na blízku pomoci lidské. Šoulačka na černou je nejsnazší ze všech šoulaček na zvěř. černá miluje teplé lůžko a zdvihá se z něho nerada, zvláště za studených dnů podzimních nebo v zimě. К čekání volí se místo nedaleko ochozu, kudy se zvěř ubírá na žír, u kaliště nebo na pokraji lesa, kudy zvěř vychází do polí. Také na čekání zasedá se ráno nebo večer, když zvěř táhne z lesa nebo se do něho vrací. Poněvadž se to děje pozdě večer a záhy z rána, je na takovém čekání nedostatek světla potřebného к míření a proto se к tomu hodí jen měsíčné noci. Přísně je dbáti příznivého větru, neboť zvěř černá větří velmi dobře a má-li z lovce dost málo větru, zradí se hned. U zvěře černé nedělá se velký rozdíl v pohlaví, ve volné honitbě vůbec žádný, možno tedy odstřel na čekání prováděli dobře i v noci. Obchody s loveckými potřebami doporučují к tomu zvláštní svítící mušky, ale lovci jistě stačí, když si přilepí na lištu mezi hlavněmi pruh bílého papíru od kohoutků až к mušce. Tento pruh ukazuje pak mušku jako tmavý bod na svém konci, a je možno přes tento bod dobře na zvěř zamířili. Vysoký posed možno při čekání na černou vřele doporučili. Lovec je tu docela bezpečen proti případnému útoku zvěře a tato bezpečnost dodává mu potřebného klidu к míření, jež je vždy dosti obtížné pro tmavé zbarvení zvěře, které silně splývá s okolím. Dobře lze také spojili šoulačku s čekáním. Lovec před večerem může prošoulati kus revíru a nedostane-li se na šoulačce к výstřelu, zasednout! pak na čekání. Při nadháňce je zapotřebí velkého množství honců, protože černá nesnadno se dá zdvihnout! a ráda zůstává přikrčená v houštině. Honí-li se se psy, nechává se černá Jimi v kotlině hlásit! a v takovém případě nezbývá střelcům, než přišoulati se к zvěři. Ale při nynějších dalekostřelných puškách může se při tom snadno státi neštěstí vzhledem к řadě honců. Je proto při nadháňce zapotřebí největší opatrnosti a honci nesmí býti v tomto způsobu lovu no váčky. Honci musí obeznanou zvěř zvednout! a natlačovati ji s hlukem a křikem sem a tam, až ji dostanou před stanoviště střelců. Ovšem nadháňka neprovádí se nikdy na zdařbůh, nýbrž zvěř černá musí býti buď obkroužena na obnově, nebo se přítomnost zvěře zjistí pomocí psů. Nejbezpečnější jsou střelci na vysokých posedech, jinak dě- lají se pro ně záštity se střílnami na straně, odkud zvěř bude natlačena. Černé zvěři střílí se na lopatku, a sice hezky nízko, protože jednak zvěř černá pro své krátké běhy objeví se v houštině nebo ve sněhu jen částečně, a jinak také její srdce a plíce leží dosti hluboko. Z předu nemělo by se na černou stříleli vůbec ; zvěř bývá po takovém výstřelu raněna na hlavě, ujde s ranou a někde bez užitku shnije. Počkejme tedy raději, až se zvěř otočí tak, abychom mohli střelili alespoň šikmo. Po výstřelu značí černá špatně a také málo barví, protože bílí a hustá podsada osin — vlna — ucpou otvor vstřelný. Se sledováním střelené černé je vždycky sečkali, až zvěř zalehne a zhasne, nebo alespoň hodně seslabne. Je-li záhy zvednuta lovcem nebo psy, prchá s vynaložením posledních sil velmi daleko. Zajímavým je lov se slídníky. Užívá se к tomu psů jakéhokoliv plemene, kteří jsou jen naučeni zvěř vy slídili a hlásili. Jakmile psi počnou vydávali, musí, kdo psy vede, blížili se к zvěři proti větru a snažili se vy- zvednouti ji. Nejlépe se to povede výstřely na slepo. Je-li v kotlině zavláčená celá tlupa, musí ji lovecký zřízenec rozehnali, aby honci mohli natlačovati jednotlivé kusy, což je vždy výhodnější, než když se na střelce přihrne po ochozu celá tlupa. Před lety byl v obyčeji lov se psy slídníky a štváči spojenými ve smečku. Účelem psů bylo zvěř zastavit! a hlásili, načež lovec přichvátal a zvěř zarazil oštěpem. Při tomto způsobu přišlo mnoho psů nazmar, protože zvěř, když ji psi kryli, zuřivě je odbíjela. Bývali proto psi opatřeni krunýři z kůže, kostice nebo silného plátna, přes to však bývali někdy černou zle pošramoceni. Tohoto způsobu lovu užívá se dnes už jen v oborách, neboť ve volném lovišti není nikde tolik černé zvěře, aby stálo za to chovali к vůli lovu celou laji psů na černou. Dříve ovšem byl to jakýsi rytířský sport a dokonce provádělo se to i tak, že když psi kňoura sta vili a kryli, některý z myslivců chopil ho za zadní běhy a držel ho tak, až ho pán honitby oštěpem proklál. Tomu se říkalo „černou zdvihnout!“. Lov tento náleží už jen minulosti, podobně jako štvanice, spíše ve velkých oborách pořádá se na černou ještě honba obstavená; ve volné honitbě není však ani tento způsob lovů možným. Jestliže se někde objeví nějaký kus černé, který se sem zatoulal buď z obory nebo některého vzdáleného re víru, kladou se na něho železa, ale tomuto způsobu lapání odporuje mysl pravodatného lovce. Jedná-li se o lapání většího počtu černé, ku př. má-li se zmenšili stav její v oboře, slouží к tomu lapací ohrada (t. zv. klec). Okrouhlá prostora na rovné půdě, v průměru 12 až 13 m, ohradí se smrkovými koly, aby vězely v zemi asi 80 cm, a nad ní vyčnívaly 2 1 /2 m. Uprostřed této prostory nechá se státi několik slabších smrčků. К vůli upevnění obijí se koly zevně dvěma nebo třemi kruhy z tyčí. Do ohrady vedou dva vchody proti sobě, aby vcházející zvěř spatřila protější otvor a stala se méně nedůvěřivou. Dvéře zřídí se tím způsobem, že po obou stranách vchodu zarazí se silný, otesaný trámec v síle asi 20 cm, s drážkou pro dvéře, nebo se sem postaví dvě silné fošny a drážky na nich tvoří dvě přibité latě. V drážkách těchto pohybují se těžké padací dvéře. Jsou sbity ze silných prken, široké 1.25 až 1.35 m a vysoké 1.4 až 1.5 m. Nad dveřmi jsou dvě příčné latě, mezi něž dvéře mohou býti vytaženy. Nad těmi je ještě silná lať opatřena kladkou, přes niž vede drátěné lano přivázané na padáku. Uprostřed ohrady je neoloupaný kůl jako kůly ohrady, vyčnívající ze země 2.5 m, na němž jsou dvě kladky, přes něž běží drátěná lana od obou padacích dvéří. Obě lana spojí se tak, aby při spuštěných dvéřích metr od kladek se spojovala. Oboje padací dvéře možno tedy spustiti nebo vytáhnout! současně. Do spodní části kůlu je zaražen železný roubík tak, aby prostoru mezi půdou a roubíkem přesně vyplňovala smrková tyč 5 m dlouhá a 10 cm silná. Tyč tato položí se pódroubík přesně ve své polovině. Na stahovací lano připevní se železný kruh přesně v místě, jímž lano dosáhne roubíku, jsou-li padáky vytaženy do výše. Na- vleče-li se kruh na roubík před ležící tyčku, je past’ po líčena. Roubík musí býti na konci válcovitý a právě tak dlouhý, aby kruh před tyčkou měl na něm dosti místa a lehce sklouzl. Pod tyčku, ze jména pod její konce vyloží se žír, žaludy. Černá zvěř zvětří a najde žír a snaží se chobotem tyč odsunouti, aby se dostala к žíru, tím sesune kruh s roubíku a dvéře zapadnou. Rozumí se samo sebou, že se zvěř musí předem do ohrady vnaditi, což se může provésti troušením žíru na vzdálenost až jednoho kilo metru. Má-li zvěř zůstati živou za příčinou převezení jinam, musí se v ohradě zříditi třetí padací dveře, které vedou do uličky zřízené z kolů, několik metrů dlouhé a po stupně se zužující. Aby do této uličky bylo možno nahlíželi, je na zevní straně přidělaná lavice к stání. Ulička tato dá se uzavříti latěmi, které se prostrčí zkrz koly; podobně možno ji latěmi přepažili ve vzdálenosti dvou metrů. Lapla-li se černá zvěř do ohrady, zdvihnou se padací dvéře vedoucí do uličky a obyčejně hned některý kus do uličky vrazí až к laťovému uzávěru; pak se zastrčí latě za ním, aby nemohl zpět. К ústí uličky přistaví se truhla dopravní se zdviženými zasunovacími dveřmi, latě se odstraní a zvěř vběhne do truhly, kdež se za ní hned dvéře zasunou. Tak se to opakuje, až je ohrada prázdná. Ulovená černá zvěř vyvrhuje a stahuje se jako jiná zvěř srstnatá, obyčejně se však jen osiny opálí žhavým železem, nebo horkou vodou a bednářskou smolou se od straní a potom se uřízne palice za slechy. Zvěř v kůži vyvrhne se pak jako stažená. Zvěřina z mladé černé je známou lahůdkou, podobně uzené kyje dávají znamenité šunky. Bílí dochází téhož upotřebení jako sádlo vepřové. Stažená kůže se vydělává a poskytuje hrubé usně, která je přímo nezničitelná. Se srstí po kožešnicku vydělané kůže užívá se jako koberců před postel. Zbraně jsou loveckou trofejí a hotoví se z nich různé ozdoby. čteme-li, že ještě v minulém století bývalo na výřadu i několik set kusů zvěře čer né, dovedeme si představiti jakou škodu tato zvěř asi na tropila na polích, třeba že tenkrát bylo ještě dosti půdy nezdělané. Tím větší musela bývali trýzeň od černé v dřívějších stoletích, kdy byl lov její rytířskou zábavou šlechty. Do naší doby s vyškoleným zemědělstvím a lesnictvím se zvěř černá ro hodně nehodí a je proto jen vitati, že ve volných honbištích je stav její zreduko- ván na míru nejmenší.


Komentáře:


Vkládat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé. Taky se mohlo stát, že Vám byl zamezen přístup pravděpodobně z důvodů porušení pravidel slušeného vyjadřování v příspěvcích. Přihlásit se....